Někdy si říkám, že mám obrnu jenom proto, aby lidi kolem měli program a mohli mi střežit morál. Sami sice na veřejnosti nechtěj sádry, ortézy ani tejpy, vadilo by jim i jen nakráčet do opery v ortopedických botách, ale „u mě je to něco jinýho“. Prosím vás, proč? Myslíte si, že když něco k chůzi potřebuju a nemůžu jinak, že jsem zvyklá? Nejsem. A není mi fuk, jak to vypadá, i když

Kdyby jenom na nule, mně to s obrnou klouže i nad ní. A fest, to mi věřte. Oslizlej postřeh první: Klouže to furt Jakmile teplota klesne k pěti stupňům, jsem v loji. Venku je mlha, vítr, jinovatka, rosa, listí, déšť s příměsí zimy. Chodníky a dlažby jsou zvláštně olezlý něčím, co vám přijde jenom mokrý, ale pro nás je to přimrzlý, olezlý, kluzný, zkrátka zoufale nebezpečný a nedůvěryhodný. Když se prostě vzduch a povrchy

Špatně chodím. Přesně takhle to zvenku vypadá a přesně takhle to cizím lidem popisuju i já, protože latina i konkrétní stav neuronů stejně nikomu nic neřeknou. Má to ale háček. Ostatní pak nemají šajn, jak moc těžká pro mě chůze a pohyb v prostoru jsou, protože na to nevypadám. Říkají si, že mě možná něco bolí, táhne, nebo je to pro mě složitější, ale hodí si to tak někam na

Prej to čtenáři chtěj, a tudíž to lidi v médiích tak dělaj. To jsem ovšem v loji. To můžu o inspiračním pornu psát elaborát i jeden sloupek za druhým, a krom toho, že upustím páru, nezměním nic. Že by se rétorika reportáží změnila proto, že jsem to řekla, je za mě úplně stejně nereálný, jako že vysmátý, osudu vzdorující handicapovaný bojovníky chtějí sami čtenáři. Jasně, taky dobře znám tu poučku, že