Musím se k něčemu přiznat. Když jsem byl kluk, během dětství jsem se někdy dost bál. Bál jsem se, že když nebudu říkat pravdu, bude to se mnou zlé. Vždycky jsem si říkal, že když budu lhát, možná mě potrestají rodiče, nebo výčitky svědomí. Ale když jsem někdy udělal něco fakt špatně, bál jsem se to přiznat. Dokonce jsem někdy ze strachu lhal. Ale pamatuji si dodnes
Pořád zdrhám a snažím se toho na sebe moc nepouštět. Jenže síla informace se jeví větší než síla moje. A hlavně je nepříjemně průrazná a ulpívavá. Jo, jsem naivní a zoufale nemarketingová, ale proč má být válka ještě skutečnější a krvavější, než je? Víc než kdy jindy bych potřebovala svět bez děsivých detailů, titulků a rétoriky, která má s diváky a čtenáři zacloumat a zařídit, aby si pustili nebo přečetli právě tohle nebo tamto.
Po vypuknutí války na Ukrajině přišla zvláštní paralýza, která přetrvala nekonečné dva dny. Dva dny plné strachu a úzkosti. Tohle přece není možné! Ve 21. století?! Bohužel, jde o krutou realitu a děsí všechny kolem. Pocit bezmoci je všudypřítomný. Osobně neznám ani jednoho člověka, který by situaci nevnímal a žil v zenovém klidu. Co dělat, pokud chceme pomáhat? Možností je hodně. Pomoct finančně, dobrovolničit, darovat potřebné věci, ubytovat, modlit se… Heslo
Přestože odchází pandemie covidu a s ní spojená opatření, sledujeme s obavami nebezpečné dění na blízkém východě, které snad dobře dopadne a nebudou umírat další lidé. Zkusme se však zamyslet nad něčím hezčím a příjemnějším. Chodíte rádi třeba do divadla nebo na koncert? Já rozhodně ano a nakazila jsem tím možná i mé okolí. Jak možná víte, navštěvuji dramatický kroužek pro handicapované, o kterém jsem už psala. Zkušenosti mám tedy z obou stran, jako účinkující,
Jestliže předchozí fantazie byla poněkud otřesná, dnešní snad bude nadějnější. Bude delší a závěrem „opti‑mystičtější“. Je vůbec něco, co může být v současných těžkých chvílích pro nás nadějí? Chci vyjádřit přesvědčení opřené o střípky stávajícího poznání, že navzdory všemu otřesnému je tu něco, co nás jako bytosti Homo sapiens sapiens nepředstavitelně a nadčasově přesahuje a přetrvává. Tím trvalým a nadčasovým jsou vesmírné fyzikální zákony, které jsou, ač se to nezdá, skutečně
Chtěla bych napsat něco lehkýho, to ale budu muset obšlehnot etiketu light jogurtu nebo sušenek. Dobře mi totiž není v žaludku, na duši ani na monitoru. Fakt jsem si myslela, že mě obří vlna solidarity a sounáležitosti hodí do vyšších sfér. Že mi pomůže poslat peníze, vybírat obyčejné věci pro hezčí start všech, co jsou teď nezaviněně na hranicích vlastní existence. Že mě pozvedne všechno to lidský dobrý, co
Kde hledat vlastní zdroje, sílu, příčetnost v současné situaci? Jak už je pro nás Čechy typické, vlna solidarity na sebe nenechala dlouho čekat: online i offline svět se plní dobročinnými sbírkami, ať už je to finanční, materiální či přímo osobní pomoc Ukrajincům na místě. Jako před dvěma lety, kdy začínala pandemie koronaviru, je to, bez vší patetičnosti, dojemné a já za to cítím obrovskou vděčnost. Vděčnost za svobodnou a bezpečnou
Přirozenou součástí člověka bývá touha vypadat mladistvě, svěže, po většinu času pěkně upraveně. Provází ji určitá snaha o pěstování a udržení krásy a vitality, ozdravení organismu. Někomu to jde téměř bez námahy, jinému tato disciplína přináší zapeklité chvilky. Řeší-li navíc zdravotní či zásadní estetický problém, není daleko od zaslepené víry v marketingové chytáky a vějičky, která může vyústit ve zklamání a dlouhotrvající potíže. Sama to znám velmi dobře. Nesmyslné přání vypadat jako hvězda
Dnešní fantazie bude poněkud otřesná, za což se předem omlouvám. Po posledních událostech se mi ty někdejší představy ale samy nabízejí. Vzpomínám na své psychotické prožitky před několika lety. Opakovalo se to několikrát. Třásl jsem se strachy. Nešlo to zadržet, moje tělo si dělalo, co chtělo, celý jsem se chvěl hrůzou. Snažil jsem se to zastavit, nějak se uklidnit, dokola si říkat, že to není možné.
Říká se, že fantazii se meze nekladou. Někdo mi taky kdysi říkal, že v důsledku své chronické diagnózy mám velkou představivost. A tak co kdybych dal konečně svým fantaziím volný průchod? Dobrá, zkusím to. Dávám sám sobě ale jednu podmínku. Omezím své fantazie na čtyři odstavce – sloupky. Proč čtyři? Vlastně nevím, možná jen výplod mé bujaré fantazie. Napadá mě jen metafora – čtyři elementy jako základ
