Dnes možná nevesele, ale já musím. O invalidním důchodu totiž kolujou hotový báje, co lidem s diagnózou zvedaj mandle, sráží sebevědomí a hlavně komplikujou život.
Určitě mnoho z vás ví, že podle zákona o zaměstnanosti mají firmy tuto povinnost: Zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 procenta.
Konečně zase překračuji hranice! Nejen svoje fyzické a psychické, ale také ty zeměpisné. Tak se to opravdu stalo. A hlavně povedlo! Po deseti letech jsem znovu viděla a cítila moře! Miluji plavání, vodu. Volný prostor, čerstvý vzduch. Pohyb. V Praze bohužel do bazénů ze zdravotních důvodů nemohu, takže jsem si dala na čas, než jsem si zase mohla užívat vodních radovánek. Ponořit se do vln.
Že svět by byl nadpozemsky krásný, takže vlastně nereálný, kdyby si z něj samo lidstvo nedělalo peklo na zemi, je jasné. Odporné a devastující násilí, lži, korupce, krádeže, hrubost a bezohlednost, podvody, svévole, bezpáteřnost, primitivita. Takhle to vždy bylo, je a bude. Chudobu, fatální onemocnění a postižení nevyjímaje. Skutečné hrůzy, které kazí ne pár okamžiků, ale plundrují celé životy, generace…
Drama v bedně. On se na ni dlouze zadívá a za vzdáleného zvuku piana praví: „Muriel, jsem na tebe hrdý. Odpusť, že jsem ti nevěřil.“ Pevně ji obejme, děvče se chvěje a nemá slov. Brečí. „Mám tě tolik rád.“ Do hajzlu. Teď už bulí i on. A podle hudby i zvukař. A já jsem nahraná. Protože to chci taky.
Dosavadní díly seriálu, který má stejnou výživovou hodnotu jako kilo tataráčku, vám sdělily, že nejdůležitější je být aktivní jako králíček Duracell. Doposud jste se mohli dočíst, že pokud toto splníte, máte vyhráno. To je z devadesáti procent pravda. Co ale s těmi deseti procenty?
Díky mojí práci pro stomické pacienty u nás jsem měla tu čest přijmout pozvání Evropské stomické asociace na setkání severských zemí, které se konalo v Tampere ve Finsku. Neměla jsem určenou roli na setkání, a proto jsem byla velmi zvědavá co mě čeká…
Následující článek pojednává o takzvaném inspiračním pornu, nikoliv o pornu skutečném, takže ho mohou bez problému číst i mladiství. Inspirační porno je odborný termín, se kterým přišla dnes již zesnulá australská aktivistka Stella Young. Na internetu můžete najít její přednášku Ne, nejsem vaše inspirace, děkuji za optání, kde vypráví, jak se potýkala od dětství s tím, že byla pro někoho inspirací:
Hasím si to do práce v šatech bez rukávů a je mi dobře. Konečně mi není vedro, luftuju, nic se mi nelepí na záda a zahřívám se myšlenkou, že za chvíli budu prospěšná lidstvu. Kecám. Těším se na první kafe.
Že na velké věci nemáte nápady, peníze, čas, ani nervy? Přitom možná už pomáháte, aniž o tom víte. Všímavost a ohleduplnost totiž dělá divy, jak se nedávno na vlastní kůži přesvědčila jedna z redaktorek Inspirante. A nehodlá si to nechat jen pro sebe, protože přesně o tohle nám v Reveniu jde! 🙂
