Slýchávám to, co paměť sahá. No… dobře, to možná přeháním, ale stejně: už v prvních ročnících základky slova „drž hubu“ učebnou zněla s minimálně stejnou frekvencí jako úvodní motto každé hodiny: „Můžete si sednout.“ (Což mi připomíná, že trvání tohodle „pozdravu“ vyučujícímu na základkách a středních je fakt parádní ujetina.)
Moje nejdražší, chci Ti dnes napsat, jak moc Tě obdivuji. Vzdát Ti hold. Poděkovat Ti s úctou a pokorou, kolik toho se mnou celé ty roky, které se s Tebou na této planetě mohu chlubit, snášíš a vydržíš. Že mě nikdy nenecháš dlouho ležet na dně. Ukážeš mi cestu. Umožňuješ mi být součástí velkého zázraku, protože samo jím jsi.
Máme tu další kolosální předsudek. Každý nemocný nebo handicapovaný člověk je prý trochu divný, ale laskavý, skromný a ví, o čem je život. Přízemní a materiální věci jsou mu u zadku. Ehm. Třeba i jo, ale zkuste to říct někomu, kdo se po světě sune právě jen po něm, protože se na nohy prostě nepostaví.
Drahý handicapovaný jedinče! Ano, tvůj život je často opravdu o mnoho těžší než život člověka, který ho prožívá bez handicapu, zcela zdráv, ale…
Pamatuji si, jak jsem byla šťastná za přiklepnutí třetího stupně invalidity a za hezkou výši důchodu. Bála jsem se, že mi stát nepomůže a já se jak mrzák budu muset nastěhovat zpět do mateřského hnízda. Uf, dopadlo to dobře, nějaký peníze jsem dostala. Bohužel ale ne dost na život v Praze. Schopnost práce mám sníženou o sedmdesát procent, jak to teď vyřeším?
Letos tradičně proběhl Prague Pride, pražský festival o LGBT+ komunitě a převážně taky pro ni. Během tohoto týdne se v Česku leccos změní – zatímco po zbytek roku se ve vedrech procházejí po ulici muži nahoře bez a stěžují si na zlé muslimy, kteří popravují homosexuály, během festivalu se rozčilují, jak mohl někdo povolit obří průvod Prahou, kde se vyskytují polonazí a pomalovaní lidé, nicméně vzápětí dodají, že až dorazí do Česka islám,
Drápu se do autobusu. Vyprsím se s usměvavým „dobrý den“. Řidič ale nakloní hlavu do strany, asi aby mě měl šejdrem tak, jak je u mě zvyklý. „Ahooooj“, zašveholí. No nazdar.
Současná vláda v čele s trestně stíhaným Andrejem Babišem by zřejmě byla nejraději, kdyby všechny neziskovky zmizely z povrchu zemského. Protože proč tady vlastně jsou, že jo?!? Len kradnú a nič iného!
Cítím se jako rozpuštěný a vypuštěný. S narůstajícím počtem teplotně rekordních dní narůstá i moje zoufalství. Nejsem schopná normálně fungovat, myslet, pracovat, milovat, dokonce ani jíst. Letos je pro mě první rok, kdy ty nejhorší vedra trávím venkovní prací. V dobách korporátu jsem ráno zalezla do klimatizované krabice a večer z ní svěží odcházela. A prvních pár invalidních let jsem trávila buď v nemocnici, nebo zalezlá doma s hlavou v kýblu ledu. Teď to ale
Každý máme jiný názor na to, co je to štěstí. A když se nás někdo zeptá, jak to vnímáme, a dostane odpověď, nesmí se pak divit. Nebo ještě hůř, tázaného odsoudit.
