Možná jste před pár týdny zaznamenali návrh, že by se měla výrazně omezit či snad zakázat plastová brčka, protože si někdo všiml, že plastové odpady končí v oceánech, kde kolem nich plavou ryby, želvy a další živočichové. Vím, že plasty se donekonečna recyklovat nemohou, přesto mi je záhadou, proč trestat lidi, kteří ta brčka do oceánu nejspíš vůbec nehází, ale je tu další, mnohem závažnější argument: Bez plastových

Vztah k vlastní diagnóze se mění věkem, okolnostmi a životními zkušenostmi. Zapomeňte na to, že ji přijmete jednou provždy a šmitec. Skvělej základ, ale s tím si nevystačíte.

Byla jsem si na víkend odpočinout v jedněch nejmenovaných lázních. Krásně jsem se uvolnila, vypla hlavu a užila si jedinečný čas s rodinou. Na míře mojí spokojenosti se ale místní služby bohužel nepodepsaly.

Slýchávám to, co paměť sahá. No… dobře, to možná přeháním, ale stejně: už v prvních ročnících základky slova „drž hubu“ učebnou zněla s minimálně stejnou frekvencí jako úvodní motto každé hodiny: „Můžete si sednout.“ (Což mi připomíná, že trvání tohodle „pozdravu“ vyučujícímu na základkách a středních je fakt parádní ujetina.)

Máme tu další kolosální předsudek. Každý nemocný nebo handicapovaný člověk je prý trochu divný, ale laskavý, skromný a ví, o čem je život. Přízemní a materiální věci jsou mu u zadku. Ehm. Třeba i jo, ale zkuste to říct někomu, kdo se po světě sune právě jen po něm, protože se na nohy prostě nepostaví.

Drahý handicapovaný jedinče! Ano, tvůj život je často opravdu o mnoho těžší než život člověka, který ho prožívá bez handicapu, zcela zdráv, ale…

Pamatuji si, jak jsem byla šťastná za přiklepnutí třetího stupně invalidity a za hezkou výši důchodu. Bála jsem se, že mi stát nepomůže a já se jak mrzák budu muset nastěhovat zpět do mateřského hnízda. Uf, dopadlo to dobře, nějaký peníze jsem dostala. Bohužel ale ne dost na život v Praze. Schopnost práce mám sníženou o sedmdesát procent, jak to teď vyřeším?

Letos tradičně proběhl Prague Pride, pražský festival o LGBT+ komunitě a převážně taky pro ni. Během tohoto týdne se v Česku leccos změní – zatímco po zbytek roku se ve vedrech procházejí po ulici muži nahoře bez a stěžují si na zlé muslimy, kteří popravují homosexuály, během festivalu se rozčilují, jak mohl někdo povolit obří průvod Prahou, kde se vyskytují polonazí a pomalovaní lidé, nicméně vzápětí dodají, že až dorazí do Česka islám,

Drápu se do autobusu. Vyprsím se  s usměvavým „dobrý den“. Řidič ale nakloní hlavu do strany, asi aby mě měl šejdrem tak, jak je u mě zvyklý. „Ahooooj“, zašveholí. No nazdar.