Toto je hodně rozšířeno. Je možné, že někteří tělesně postižení lidé mají přidružené i mentální postižení. Ale není to u všech.
Zní to jako mantra zodpovědných, úspěšných a dokonalých: „Dávej pozor na zadní vrátka!“, protože „co kdyby náhodou něco“. Točí se to ohledně způsobu života, ohledně vztahů a věcí z těchto veličin vycházejících. Ani s jedním neumím nakládat, spíš to docela nakládám.
Pamatuji si, jak jsem roky koukala na pytle pověšené na stěnách vyšetřovny proktologie. Nedokázala jsem si představit, že bych takovou obludnost měla mít na břiše. Myslela jsem si, že mě nikdo nebude chtít, když budu po bytě chodit s kadibudkou přilepenou u pasu. Tajně jsem po nocích brečela a doufala, že to ta moje střeva vydrží.
Takže máte na sobě masku, předstíráte, že jste někdo jiný, a jde vám to dobře. Máte práci, dokážete si nakoupit i zajít na úřad něco vyřídit. Někdy je to nepříjemné, ale zatím to zvládáte. Pak se jednoho dne uvelebíte do křesla, otevřete si diskuzi na internetu a narazíte tam na alisty, kteří řeší autismus a ze kterých padají bludy a nesmysly.
„Ahoj, ležím v nemocnici, klepla mě pepka.“ Jdu za ním hned, než ztratím odvahu. Připravuju si neutrální témata. Počasí. Léto. Sluníčko. Kytičky. Dovolená. Plavky. Mám to. Neurologie.
Dřepím na sedačce. Vedle mě z jedné strany trůní chlapík, který by svůj spektakulární bachor mohl směle používat jako plovací kruh. Z „druhého břehu“ jsem zase okupován ženou, jež taky není zrovna dvě dé. Ale tohle není nic proti lidem, co jsou prostorově velkoryse pojatí. V místnostech jako tahle vás štve asi úplně každý…
Seděla jsem s jedním klukem v jakési pražské hipsterské kavárně. Hipsterská byla proto, že ačkoliv bylo už několik měsíců po prezidentských volbách, na zdi pořád visely plakáty s Karlem Schwarzenbergem. Zatímco jsem upíjela mojito, venku projížděly tramvaje.
Byla jsem teď 4 dny na Colours of Ostrava a megalomansky si to užila! Je to vlastně můj nejoblíbenější český festival. Miluju celou tu atmosféru areálu Dolních Vítkovic, hudbu, jídlo, lidi, prostě všechno! 😊
Je dusivé vedro. O čem jiném v těchto dnech psát, než o chlazeném pivu, zmrzlině, pláži nebo vodáctví. Pivo nepiju, na pláž to mám daleko a zmrzlinu si nedám – co kdyby přeci jen na plavky letos došlo!?! Napadá mě ještě větrák, ale to není žádná romantika, takže zbývá vodáctví. Ale věřte mi, pro Neználka v Neptunově království je to spíš pořádná fuška.
Být na první pohled perplex má jednu kouzelnou vlastnost. Nepřetržité lavírování mezi tím, jestli jste stejní nebo jiní než ostatní. Nudit se u toho nebudete. Přirozená lidskost, léta výchovy, tabulka čokolády a nejlepší kamarádka vás dovedou k tomu, že jste stejní, jako všichni ostatní, akorát trochu kulháte. Pak vylezete ven, zjistíte, že schody sami nedáte. Naučíte se přepočítávat trasy a plánovat je podle počtu bariér a lidí ochotných pomoct na
