Vlastně ani nevím, proč se všichni tolik stomie bojíme. Z pohledu estetiky to taková paráda není. Jasně, přehodit si řitní otvor na břicho a vyměšovat do sáčku je bizár. Hlavně, když defekace je asi tak to poslední, co byste chtěli řešit na kafi s kamarádkou nebo kolegy. Všichni se rádi bavíme o jídle a vaření, o jeho finální zastávce už vůbec ne…
„Kontrola jízdenek, prosím,“ zaburácí vestibulem metra hlas revizora, který následně netrpělivě zkoumá střídavě moji tvář, tělo a poloviční jízdné. Nad vysvětlením, že pobírám invalidní důchod třetího stupně, nesouhlasně a významně pomlaskává. Pro úsporu času rovnou tasím potvrzení ze sociálky. Vrtí hlavou, ale nad úřední listinou naštěstí už dál nepolemizujeme. Po pár minutách trapnosti jsem konečně oficiálně mimo škatulku „černá pasažérka“.
Jejich revírem je dálnice, jejich tempo je vražedné. Moje taky. Na orbitreku funím přes čtyřicet minut. Flekatějí mi nohy a i v rytmu zkouším podsadit pánev, vytočit kolena a prošlápnout paty na pedály, abych s prohnutýma zádama jenom nevisela na stroji za ruce. Marně. Řekněte mi, na co mám takovej zadek a stehna, když jejich sílu neumím efektivně využít? No nic.
Přišlo léto a s ním „láska, pohoda a sluníčko“. Páry si k sobě na veřejnosti projevují náklonnost daleko více než v zimě. V zimě si totiž každý hlídá, zda se mu z prstu nestává rampouch a nemá kapacitu na to brát někoho za ruku. V létě je to jiné…
Přišlo léto a s ním „láska, pohoda a sluníčko“. Páry si k sobě na veřejnosti projevují náklonnost daleko více než v zimě. V zimě si totiž každý hlídá, zda se mu z prstu nestává rampouch a nemá kapacitu na to brát někoho za ruku. V létě je to jiné…
Pro stravu v nemocnici nemám jiné označení, nemám s ní slitování, nesnáším ji. Mám za sebou přes 40 narkóz a jejich velkou část tvořila hospitalizace. Za 13 let života s Crohnem mám zkušenosti se stravou nejen v pražských, ale i krajských nemocnicích a můžu vás ubezpečit, že to všude stojí za nic. Stavu hladovění v nemocnici odolávám každodenními návštěvami místních kaváren či obchodů. I zde je ale výběr kvalitních potravin značně ztížen množstvím bílého cukru, mléka a majonézy,
Nemít v jistém věku muže vzbuzuje pozornost. Dneska snad už ve třinácti, natož po třicítce. Něco ta holka musela udělat špatně, když takhle děsivě dopadla. Nestihne děti, tchýni, trampolínu! Někdo by jí to měl říct. Neměl, slyší to všude. A je z toho perplex.
V socialismu (před rokem 1989) se pro výchovu zdravotně postižených dětí preferovala ústavní péče, tudíž na ulici nebyli zdravotně postižení lidé moc vidět. S příchodem demokracie je preferována péče v rodině, což má pozitivní vliv na vývoj zdravotně postiženého dítěte. Péče o takové dítě v rodině se řeší individuálně, dítě se lépe vyvíjí, v rehabilitační péči bývají lepší výsledky.
Před pár hodinami ze mě vypadlo hodně nacucané klíště. Podle dostupných indicií mě ta mrcha vysávala dobré tři dny. Tato skutečnost se sice zdá být nepříjemná, nicméně jinak ne zrovna zajímavá. Byla by nezajímavá zcela, kdybych se okamžitě po jejím zjištění nezačal zběsile prohlížet a zkoumat, abych posléze shledal, že určitě mám všechny příznaky nějaké nemoci. Bolí mě záda, pociťuji únavu a neustále mě něco svědí. Ještě před
Moc ráda jím. Vlastně hrozně ráda jím tak moc, až se přežeru a nemůžu se hýbat. Není ideál, ale když je to tak dobrý! Vážný vztah s jídlem mám už od doby, kdy jsem díky jednohubkám upustila od strachu a v den svých 1. narozenin se nemotorně rozeběhla jednu ulovit. S mojí náturou asi nikoho nepřekvapí, že mi Crohn ani stomie nijak nezabránily jíst co chci, kdy chci. Pokud mi zrovna nebylo
