Čekám na odběry krve. Fronta se táhla až ven už když jsem sem přišel, ale ubývá to rychle. Před dvaceti minutami jsem stál venku a za chvíli jdu na řadu. Koukám se za sebe na další čekatele, kteří přišli později. Jsou na první pohled nervózní. Starší ženy šermují holemi, pánové se mračí přes tlustá skla…
Jste líný? Já hrozně! Naštěstí mám psa, který mě zaručeně z postele vykope. Někdy je to bolest chodit venčit 3x denně. Rozhodnutí jsem ale nikdy nelitovala, jinak bych v období nemoci asi k té posteli přirostla. Ono je hrozně jednoduché přestat s jakoukoli činností, když vám není dobře. Nejdřív to opravdu nejde, pak se zase nechce. Já jsem ze začátku ke všemu měla dost strach někam jezdit sama. Co
Začíná to hýkáním u kalendáře. Zatímco celý svět má málem orgasmus z toho, že #LetoJeTadyGrilovačkyKoupákNeAsi, mě tahle vlna poněkud míjí.
Pohlazení od psycholožky Když chceme v životě něčeho dosáhnout, potřebujeme mít cíl. Není nutné mít vše do detailu rozpracováno. Je však důležité vědět, kterým směrem se naše snažení bude ubírat. Naše tužby něco dokázat, někam se dostat, zdolat nějaký ten vrchol, nás pohání za splněním těchto přání.
Důvodů, nebo příčin může být vždycky víc a nedá se říct, že by nějaký vyloženě převažoval. A tak jsem začal zase cvičit, jelikož…
Vlastně ani nevím, proč se všichni tolik stomie bojíme. Z pohledu estetiky to taková paráda není. Jasně, přehodit si řitní otvor na břicho a vyměšovat do sáčku je bizár. Hlavně, když defekace je asi tak to poslední, co byste chtěli řešit na kafi s kamarádkou nebo kolegy. Všichni se rádi bavíme o jídle a vaření, o jeho finální zastávce už vůbec ne…
„Kontrola jízdenek, prosím,“ zaburácí vestibulem metra hlas revizora, který následně netrpělivě zkoumá střídavě moji tvář, tělo a poloviční jízdné. Nad vysvětlením, že pobírám invalidní důchod třetího stupně, nesouhlasně a významně pomlaskává. Pro úsporu času rovnou tasím potvrzení ze sociálky. Vrtí hlavou, ale nad úřední listinou naštěstí už dál nepolemizujeme. Po pár minutách trapnosti jsem konečně oficiálně mimo škatulku „černá pasažérka“.
Jejich revírem je dálnice, jejich tempo je vražedné. Moje taky. Na orbitreku funím přes čtyřicet minut. Flekatějí mi nohy a i v rytmu zkouším podsadit pánev, vytočit kolena a prošlápnout paty na pedály, abych s prohnutýma zádama jenom nevisela na stroji za ruce. Marně. Řekněte mi, na co mám takovej zadek a stehna, když jejich sílu neumím efektivně využít? No nic.
Přišlo léto a s ním „láska, pohoda a sluníčko“. Páry si k sobě na veřejnosti projevují náklonnost daleko více než v zimě. V zimě si totiž každý hlídá, zda se mu z prstu nestává rampouch a nemá kapacitu na to brát někoho za ruku. V létě je to jiné…
Přišlo léto a s ním „láska, pohoda a sluníčko“. Páry si k sobě na veřejnosti projevují náklonnost daleko více než v zimě. V zimě si totiž každý hlídá, zda se mu z prstu nestává rampouch a nemá kapacitu na to brát někoho za ruku. V létě je to jiné…
