Minule jsem psala, jak je důležité hodit nohy nahoru a dát si pauzu. Přemýšlela jsem, co je pro mě další zásadní věcí na cestě ke zdraví a štěstí. A okamžitě mi tam padla práce. Protože v ní, chtě nechtě, trávíme tolik času!

U vína jde probrat všechno. Vztahy, sex, diety, práci, peníze, stav těla a mysli, ceny másla a vložek a směřování Hradu. Ale když zkusím nadhodit, jak se mi zrovna ten den blbě kymácí světem, nastane rozpačité ticho. Přitom diagnóza je životní kalamita jako každá druhá, tak proč ji nedrbeme?

Život je jak nekončící jízda na horské dráze. Pomalý výstup nahoru, chvíle klidu, pak střemhlav dolů, pozor zatáčka, a zase pomalu nahoru. Fáze se střídají jak na běžícím pásu. Snažit se udržet ve stejné rychlostní hladině je zhola nemožné. Z nenadání přilétne informace a my jsme nuceni okamžitě reagovat a makat.

„Půjdeš taky? Nechceš se radši učit?“ je přede mne položena otázka ohledně mé účasti na akci Pojďme s Reveniem uklidit Hluboš. Nastává morální dilema. Potřebuju dopsat tisíc věcí do školy, zkouškové se blíží. Zároveň s určitostí vím, že přes den nic nevyplodím. Tudíž bych mohl dělat něco užitečného…

Z řemeslníků jsem perplex. Šikovní pánové mě baví, nadto ti v montérkách, jenže když se mi nahrnou do bytu, jsem nahraná. Možná je to trest za to, že nemám manžela a odvzdušnit topení jsem se naučila teprve předloni.

Máme redakční radu. Dneska to půjde jako po másle. Cítím to v kostech. „Máš to pruhované tričko na zítřek?“ registruji mezi řečí otázku na svou osobu. „Co… Cože… Prosím?“ koktám s výrazem splašeného kuřete. Nevědomky ho nasazuji vždy, když tak úplně nechápu, co po mně svět chce. „Na to zítřejší natáčení. Dresscode modré džíny a pruhované triko,“ vidím shovívavý výraz okolí.

Časy se mění. Společnost pomalu zjišťuje, že spoléhat se na zázračné pilulky, léčby, operace v mnoha případech není dostačující. Že uspěchaný trend dnešního životního stylu zdravotní problémy pomáhá nastartovat, a ještě je prohlubuje. Sem tam salát, fitko, nějaká ta dovolená, masáž… bohužel nestačí. Musí se na tom makat. Každý den.

Všimněte si, že u popisu některých postižení je uvedeno „osoba se sníženou schopností orientace.“ To kecaj. Já se neorientuju vůbec. Což v civilizaci, v níž je ústředním konverzačním tématem „koupili jsme domek na severu“ znamená dost velkej handicap.

Uvidíš všechno bude príma Řve na mě z desky Josef Zíma A pavouk na zdi klidně dřímá Zpívá Jiří Schmitzer a já trsám. Vzhledem k absenci pohybového nadání v kombinaci s vynecháním tanečních lekcí zvládám pouze tzv. „mrkváka“. „Mrkváka“ představuje tradiční „praní na valše“ s přidaným výrazem kabrňáka. Pokud chcete působit asexuálně, neznám lepší recept. „Mrkvák“ se hodí také ve chvílích, kdy si chcete v klidu popřemýšlet. Platón, Nietzsche, ani Sartre to nikdy

Máme tu jaro, letos spíš už léto, vylezlo sluníčko, zkrátily se kalhoty, vytáhla tílka. Někteří odvážní pražáci už beze studu okupují parky oblečení do minimalistických plavek a bikin. Miluju teplo. Když můžu jen tak stát venku v triku a nechat na sebe svítit teplou energii slunce, které rozhýbe moji unavenou a ztuhlou kostru. Můj Crohn nemá rád zimu, jsem jak zarezlé staré auto, bolí mě klouby. Okamžitě jak vyleze