Tyto fantazie jsem psal 9. května. Podle kalendáře je to den, kdy se slaví „Den Evropy“, ale v různých částech světa se slaví různě. Podle OSN jde o jeden ze vzpomínkových dnů na ty, kteří ztratili svůj život během druhé světové války. V Berlíně v roce 1945 byl tohoto dne podepsán dodatečný protokol o bezpodmínečné kapitulaci nacistického Německa. O dalších pět let později v roce 1950 byl představený veřejnosti tzv. Schumanův plán. Robert Schuman byl toho

Už delší dobu přemýšlím nad otázkou, co je na sociálních sítích uděláno špatně. Nikoliv technicky, ale sociálně. Když už tedy „ty internety“ nazýváme jako sociální médium. Ona je na tom pozoruhodná taková věc, že jsou sociální sítě dostupné jakoby zadarmo. Stačí se někam zapsat (upsat), přihlásit se a krásný nový živý svět plný obrázků, videí a slov je hotov. Jenže… ono to zadarmo vůbec není. Aby „to“ totiž mohlo

V minulých fantaziích jsem dospěl k přesvědčení, že naší bytostně lidskou hnací a rozhodující silou není rozum, ale soucit. Tyto fantazie se mě už poměrně dlouho drží, a tak se je pokusím opět posunout o kousek dál. Mít rozum je super, ale je to jen jedna část našeho celého vědomí, nikoliv celek. Naše city jsou zrovna tak důležité, neb člověk není jen „sapiens sapiens“, ale také a především (chronologicky) homo

Jakkoliv se snažím vyvarovat vztahovačnosti, začínám se podivovat nad tím, nakolik je v naší řeči zabudována pozoruhodně stigmatizující psychiatrizace společenského myšlení a jednání. Malými dětmi počínaje a vysokými politickými představiteli konče. Co tím konkrétně myslím? Tak prosím zvažme následující příklady slovního hodnocení nějakého chování či myšlení zpravidla druhého člověka: „Jsi normální?!“; „Zbláznil(a) ses?“; „Nechovej se jako magor!“; „Je to naprostý šílenec!“, „Patří do blázince!“; „Měl by se(s) léčit!“; „Je

Moje fantazie prochází sebereflexí. Všiml jsem si zajímavého jevu, že docela často dávám do uvozovek spojení „ve skutečnosti“, „realita“ a tak. Na co jsou ty „uvozovky“? Uvozovky neodkazují na nějaké fiktivní místo U vozovky, jen mám v důsledku své diagnózy takový sklon snímat ze skutečnosti její těžkopádnou vážnost. Osobně jsem totiž zakusil změněný stav vědomí, kdy se mi jaksi vnitřní realita s vnější skutečností dost dobře nepotkávala. Kdyby to byl býval

Musím se k něčemu přiznat. Když jsem byl kluk, během dětství jsem se někdy dost bál. Bál jsem se, že když nebudu říkat pravdu, bude to se mnou zlé. Vždycky jsem si říkal, že když budu lhát, možná mě potrestají rodiče, nebo výčitky svědomí. Ale když jsem někdy udělal něco fakt špatně, bál jsem se to přiznat. Dokonce jsem někdy ze strachu lhal. Ale pamatuji si dodnes

Jestliže předchozí fantazie byla poněkud otřesná, dnešní snad bude nadějnější. Bude delší a závěrem „opti‑mystičtější“. Je vůbec něco, co může být v současných těžkých chvílích pro nás nadějí? Chci vyjádřit přesvědčení opřené o střípky stávajícího poznání, že navzdory všemu otřesnému je tu něco, co nás jako bytosti Homo sapiens sapiens nepředstavitelně a nadčasově přesahuje a přetrvává. Tím trvalým a nadčasovým jsou vesmírné fyzikální zákony, které jsou, ač se to nezdá, skutečně

Dnešní fantazie bude poněkud otřesná, za což se předem omlouvám. Po posledních událostech se mi ty někdejší představy ale samy nabízejí. Vzpomínám na své psychotické prožitky před několika lety. Opakovalo se to několikrát. Třásl jsem se strachy. Nešlo to zadržet, moje tělo si dělalo, co chtělo, celý jsem se chvěl hrůzou. Snažil jsem se to zastavit, nějak se uklidnit, dokola si říkat, že to není možné.

Říká se, že fantazii se meze nekladou. Někdo mi taky kdysi říkal, že v důsledku své chronické diagnózy mám velkou představivost. A tak co kdybych dal konečně svým fantaziím volný průchod? Dobrá, zkusím to. Dávám sám sobě ale jednu podmínku. Omezím své fantazie na čtyři odstavce – sloupky. Proč čtyři? Vlastně nevím, možná jen výplod mé bujaré fantazie. Napadá mě jen metafora – čtyři elementy jako základ