Jakkoliv se snažím vyvarovat vztahovačnosti, začínám se podivovat nad tím, nakolik je v naší řeči zabudována pozoruhodně stigmatizující psychiatrizace společenského myšlení a jednání. Malými dětmi počínaje a vysokými politickými představiteli konče. Co tím konkrétně myslím? Tak prosím zvažme následující příklady slovního hodnocení nějakého chování či myšlení zpravidla druhého člověka: „Jsi normální?!“; „Zbláznil(a) ses?“; „Nechovej se jako magor!“; „Je to naprostý šílenec!“, „Patří do blázince!“; „Měl by se(s) léčit!“; „Je

Moje fantazie prochází sebereflexí. Všiml jsem si zajímavého jevu, že docela často dávám do uvozovek spojení „ve skutečnosti“, „realita“ a tak. Na co jsou ty „uvozovky“? Uvozovky neodkazují na nějaké fiktivní místo U vozovky, jen mám v důsledku své diagnózy takový sklon snímat ze skutečnosti její těžkopádnou vážnost. Osobně jsem totiž zakusil změněný stav vědomí, kdy se mi jaksi vnitřní realita s vnější skutečností dost dobře nepotkávala. Kdyby to byl býval

Musím se k něčemu přiznat. Když jsem byl kluk, během dětství jsem se někdy dost bál. Bál jsem se, že když nebudu říkat pravdu, bude to se mnou zlé. Vždycky jsem si říkal, že když budu lhát, možná mě potrestají rodiče, nebo výčitky svědomí. Ale když jsem někdy udělal něco fakt špatně, bál jsem se to přiznat. Dokonce jsem někdy ze strachu lhal. Ale pamatuji si dodnes

Jestliže předchozí fantazie byla poněkud otřesná, dnešní snad bude nadějnější. Bude delší a závěrem „opti‑mystičtější“. Je vůbec něco, co může být v současných těžkých chvílích pro nás nadějí? Chci vyjádřit přesvědčení opřené o střípky stávajícího poznání, že navzdory všemu otřesnému je tu něco, co nás jako bytosti Homo sapiens sapiens nepředstavitelně a nadčasově přesahuje a přetrvává. Tím trvalým a nadčasovým jsou vesmírné fyzikální zákony, které jsou, ač se to nezdá, skutečně

Dnešní fantazie bude poněkud otřesná, za což se předem omlouvám. Po posledních událostech se mi ty někdejší představy ale samy nabízejí. Vzpomínám na své psychotické prožitky před několika lety. Opakovalo se to několikrát. Třásl jsem se strachy. Nešlo to zadržet, moje tělo si dělalo, co chtělo, celý jsem se chvěl hrůzou. Snažil jsem se to zastavit, nějak se uklidnit, dokola si říkat, že to není možné.

Říká se, že fantazii se meze nekladou. Někdo mi taky kdysi říkal, že v důsledku své chronické diagnózy mám velkou představivost. A tak co kdybych dal konečně svým fantaziím volný průchod? Dobrá, zkusím to. Dávám sám sobě ale jednu podmínku. Omezím své fantazie na čtyři odstavce – sloupky. Proč čtyři? Vlastně nevím, možná jen výplod mé bujaré fantazie. Napadá mě jen metafora – čtyři elementy jako základ