Miluju hokej a hokej miluje mě, protože ač se dívám rok co rok, pokaždý začínám od nuly a radost z ledovýho mumraje ze mě vyloženě stříká. To potvrdí všichni, co mě kdy viděli fandit a přešli, že si v pauze hledám, jestli Rakousko fakt nemá moře.

Na některá poprvé se zapomenout nedá, a to ani nemusí být májová.

Mělo mě varovat, že „Zásilkovna funguje lépe s aplikací“, ale nevarovalo. Ani mi nepřišlo divný, že se před tou obří červenou vymožeností sem tam komíhá zmatenej a frustrovanej člověk, co na ni dost nepřítomně zírá, pokud teda už nekope. Přičítala jsem to bohaté nabídce alkoholu v prodejně opodál.

Psalo by se o něm mnohem líp. 

Kdyby byl handicap jako traktor, většina lidí by chápala, že traktorista a traktor nejsou jedno, i když taky umí zvorat kdeco. Málokdo by předpokládal, že traktorista stráví kvůli traktoru zbytek života výhradně v holinách ve stodole a na poli.

Nabídla mi rámě, jinak eskalátory nesjedu. Pustí pár lidí, pak ucpe průchod a stojí. To ovšem neustojí pán nad ní, začne halekat, nadávat, dokonce i tleskat a pískat. Paní se otočí a důrazně mu sdělí, že „slečna je nemocná a musí se držet, laskavě, ano?!“ Ne. Dotírání nepřestává, takže marný vysvětlování zazní cestou dolů patřičně nahlas asi pětkrát. Myslím, že nemocnou holku si ještě teď rapujou dispečeři ve službě.

Dneska začnu heslovitě, ale nenechte se odradit. Zatím můžete hádat, kolikrát já tyhle věty a jejich variace slyšela, jak moc jsem skřípala zuby i brečela a jestli už jsem vůči nim imunní.

To jsem si naběhla.

Hned ráno mi pípla zpráva, že kdybych chtěla blbečka vykleštit, nabízí se řada příhodných a patřičně tupých nástrojů, například víčko od konzervy nebo od jogurtu. Pak se dovlnila další s nabídkou pomoci při zakopávání mrtvoly a zakončila to animace opentlená srdíčky a kytičkou v květináči. Vida, květník! Přeposláno kytičce.

Vždycky si myslela, že jí se to stát nemůže.

Filmy o týraných ženách měla za něco mezi pohádkou, detektivkou a romancí. A na ty podle skutečných událostí koukala soucitně, ale dost vyjeveně. Nechápala, čemu ty holky vlastně věří, nechápala, že okolí dokáže přihlížet proměně v ustrašenej uzlíček nervů, nechápala, kolik je v tom lži a čekání na něco, co nikdy nepřijde a možná ani nikdy nebylo.

„Také toužíte být milována? Objevte omlazující krém…“ Nene! Málem jsem spadla z orbitreku. Reklama v telce, v hlavním vysílacím čase, pro ženy padesát šedesát plus. A odvážná myšlenka, že s hlubokými vráskami to jaksi nepůjde, nikdo vás totiž nebude mít rád (!). Vzpomínám si na jednoho týpka, co mi z života vrávoravě odkráčel, protože nebejvám namazaná, ale krém hádám nemyslel. A nedokážu si vybavit žádného, co by mi pochválil kluznost tváře a pleti.

Rauty vymyslel někdo, kdo nemá rád jídlo. Jinak si jeho nástrahy nedovedu vysvětlit.
Jakmile se na recepci objeví kus žvance, okamžitě ho uzme někdo, kdo nestíhá a od rána nejedl. Co na tom, že je osm dvacet a demonstrativně strádající kolega by si jinak mohl koupit bufet i se svačinářkou. Tady jde o lov, o kořist, o prestiž. Pamětníci z tiskovek zamáčknou slzu za Holubí letku.

Jak vyčistit koberec a nezbláznit se, když návod nefunguje? Helena Tutterová tím pádem vyleští celý byt. #perplexvemeste