Je jaro, kolem to pučí, tak nechám vyrojit pár myšlenek ve stylu kmene odminula. Představte si, že máte odmalička handicap, na kterej okolí nějak reaguje. Holt pořád ještě nepomřeli ti, co si zvykli vynášet soudy a umravňovat, co se co máte kymácet světem, když tím rozrušujete zaryté pořádky a pokoušíte něčí estetické cítění! Moderní přehnané sebeprožívání vám sice cpe, jak úžasní a jedineční jste a že ve šmatlavých nohách

Mžourám na displej, jestli jsem se náhodou nespletla. „… a navíc jsi z našeho kmene, chápeš.“ Nespletla. A chápu, i když chápat nechci.  Nevím, proč bych si s ním měla rozumět jenom proto, že má taky handicap a taky špatně chodí. Logiku to samozřejmě má.  Lidi, co pocházejí z podobných prostředí a zažívají stejný věci, si teoreticky můžou notovat, protože mají obdobnou všednodennost. Chápou, co znamená jezdit do lázní, lítat na fyzioterapii, klepat

Stojí, bliká, tak záměrně přidám do kroku. Otevře dveře a čeká. Kejvne hlavou a gestem naznačí, že je všechno v pořádku. Není.  Mezi zastávkou a busem se nově objevil kus dřeva. Dostat se dovnitř tak jde jenom přes provizorní molo. Ne že bych si nechtěla hrát na modelku. Jenže já si bez držení neumím stoupnout na nic, co mi pod nohama pruží, klade to divnej odpor a skrz co je

„Slečno, máte rozepnutý šaty, to je záměr?“ zeptá se mě. No není, ale sázela jsem na to, že tam mi nikdo koukat nebude. Občas si spílám za různý tvary, ale svou šíji jsem doteď měla za ladnou a štíhlou. Než mi při zapínání límečku praskl titěrnej a letitej zip. Šmarjá, já mám tlustej krk. Hůř, mám starej krk! Ne, klid, mám jen starý šaty. Ovšem vidina šátečků na

Nudíte se? Pusťte si zprávy a snažte se od sebe odlišit jednotlivý reportáže. Na začátku všeho není slovo, ale příběh. Příběh paní nebo pána s křestními jmény, co s rukou na topení, na peněžence nebo na šanonu odhalujou do kamery nějakou tu svízel. Následuje stanovisko odborníka, který dává storce širší rozměr a ekonomicko-společenskej kontext podpořený učenou citací člena komise, co se problémku věnuje. Oč míň toho tito lidé pronesou a dělají na

Odešli. Řemeslníci. Chci se kochat výsledkem, ale zatím to nejde. Nově okachličkovanej sprchovej kout se sice pyšně leskne, ale na podlaze zůstaly zbytky těsnění, kousek hmoždinky, drátek, kapky silikonu, hydroizolace. A hlavně fleky od cementu. Mám ruce, kolena, rejžák, čističe, naivní představy, cajk. Taky se umím ovládat. Prodavačku z drogerky jsem při „jste jim neřekla, ať si daj pod nohy karton?“ nonšalantně přeslechla. Přece si nenaštvu cizí chlapy

Je pondělí a čas na rejpavou otázku: Kde všichni jsou?  Myslím lidi s handicapem ve veřejném prostoru. Kdy jste naposledy někoho takovýho viděli třeba ve volebním týmu nebo, ať nežeru, jen normálně v záběru? Někoho s berlema, s hůlkama, s chodítkem, na vozíku, s bílou holí, někoho, kdo špatně mluví, odezírá, šilhá, znakuje, kulhá? A co v záběru, ale i v nějaké funkci? Zodpovědné funkci, ne funkci maskota nebo nositele příběhu. Neviděli. Jak prosté, milý Watsone. 

Spastik, co se přichomejtne na stavbu, přestává být spastikem a stává se supermanem. Nechtěně. Do koupelny se naštosuje tolik chlapů, kolik jich tu prokazatelně nebylo od položení základního kamene. Rychlým pohledem zhodnotí rozměry, kvalitu a přilnavost obkladů, aby zahlásili, že nejlepší bude udělat to bílý. Je to v rohu a za zástěnou, tak jakýpak copak. Jsem v pokušení nabídnout jim výtečnou brazilskou kávu, ale sáček s rohlíkem a májkou položený vedle stoupaček mě

Volby jsou jeden z mála životních okamžiků, kdy si připadám důležitá. Stát mě potřebuje, kandidáti mě potřebujou. Úžasná iluze. A pár paradoxních poučení navrch. Nechoď a budeš za hvězdu Že já se furt bojím toho, že kvůli chůzi, počasí, dopravě nebo kombinací všeho zmíněného někam nedolezu včas. Mohla bych si z toho udělat obchodní značku – pokud se někam nedostavím, je to proto, že mám nakročeno k tomu být státník

Přelom roku vždycky vybízí k zamyšlení. Kdysi mě bralo to „roku“. Byla jsem pyšná na to, kolik toho léty ovládám a kam jsem se vyšvihla. Šťastná, že přestávám být tele a rostu do krá… ne, do krávy ne, do krásy a sebedůvěry jsem chtěla říct.  Teď se přesouvám k „přelomu“, protože nevím, jak přijímat věci, co se mění, i když nechci, a jak naopak nechat být to, co se nemění, i když bych