Na sloupek musí mít člověk nápad, zažít něco vtipného, setkat se někým zajímavým nebo blízkým. Mě ale v posledních dnech zlobilo bolavé koleno, tak jsem pobýval většinou doma. A to pak jednomu zlenivějí nejen svaly, ale i ty buňky v palici, které mají na starost myšlení a nápady. 

S bývalým kolegou z práce a dnes už mohu říct kamarádem se vídáme maximálně jednou za uherský rok. O to častější jsou naše telefonáty. I když už jsme v těch našich životech hodně zažili a prožili, jsme pořád ještě horké hlavy a občas místo pozdravu, někdy já, jindy můj parťák, hned vychrlíme na druhého nějakou tu žhavou novinku. Někdy to je stížnost na aktuální zdravotní neduhy, jindy aktuálně potřebujeme upustit ventil, protože nás naše drahé polovičky něčím pozlobily. 

Svůj první sloupek pro Inspirante jsem napsal na jaře roku 2022. Dal jsem mu titulek Povídání přes dva stoly a inspirovalo mě k němu delší posezení v malé restauraci Sauna v Komorní Lhotce, kdy jsem čekal, až se potomek zrelaxuje ve zdejším zařízení. Čekání to bylo dlouhé, krátil jsem si je popíjením kyšky a pojídáním chlebů s tvarohem a nastrouhaným křenem. Jen pro úplnost dodám, že jsem se zapovídal s náhodným návštěvníkem restaurace a byl jsem rád, že jsem ten čas místo čučení na televizi nebo listováním v mobilu prožil daleko příjemněji. A i s odstupem času si troufám tvrdit, že to byl celkem pohodový text s jemným nádechem optimismu.

Od nějakých pětatřiceti bojují s nespavostí. Kdo špatně spí, tomu netřeba vysvětlovat, jak nepříjemné je převalování a úplně zbytečné počítání oveček. Hltám na internetu všechny rady, ale moc to nepomáhá. Takže bez prášku na spaní prostě neusnu. 

Není to poprvé, co se přiznávám k tomu, že na podzim se mi přes léto pracně nabytá kondice i psychická forma většinou rychle vytrácejí. Letošní říjen, nebudu nic skrývat, mi nesedl vůbec. Furt jsem ospalý, mám špatného „pamatováka“, po domě se ploužím a zdá se mi, že každý krok navíc mě už musí skolit. Světlým okamžikem byl snad jen minulý pátek, kdy jsme odpoledne se synem vyrazili do Beskyd a nasbírali plný košík hřibů.

Náhoda tomu chtěla, že jsem první zářijovou sobotu vyrazil naším autem do Velkých Losin v podhůří Jeseníků. V úseku trasy mezi Opavou a Bruntálem je odbočka na Milotice nad Opavou. A i při zmíněné cestě se mi jako pokaždé, kdy tudy projíždím, vybavily vzpomínky na ničivé povodně z roku 1997. 

Tehdy jsem jako zpravodaj celostátního deníku Slovo jezdil do zatopených obcí na Krnovsku a Bruntálsku. Abych mohl čtenáře informovat, jakou zkázu zdivočelá voda udělala například v Zátoru, v Holčovicích, Karlovicích, Široké Nivě a dalších obcích a městech.

Nebývá to často, kdy usedám ke psaní sloupků s jasnou představou, o čem budu psát a co bych těmi řádky chtěl sdělit. Většinou čekám, že se mi písmenka začnou sama nabízet a myšlenky, ty, že začnou postupně naskakovat. 

Právě v těch myšlenkách jsem se tentokrát musel vrátit o několik týdnů zpátky, kdy jsem si užíval v lázních. Kdo už lázeňský pobyt zažil, dobře ví, že i tam platí řád a některá pravidla či zvyklosti, které nováčky mohou někdy i znejistět.

Už to bude sedm měsíců, kdy jsem ve svém prvním letošním sloupku vyhlásil boj nadbytečným kilogramům. Také jsem přislíbil, že se pochlubím, když mi váha ukáže místo tehdejších 107,5 kilogramu o pět kilogramů méně. Původně jsem se chtěl k této váze dostat někdy v květnu. Nepovedlo se.

Údaj 102,4 kg zasvítil na naší digitální váze až v pátek 16. srpna. Abych měl jistotu, provedl jsem hned tři opakovaná vážení. A údaje byly totožné. Musím zároveň dodat, že ten třetí srpnový pátek byl mimořádně parným dnem, navíc jsem celý den něco vyřizoval, takže jsem ani nedoplňoval tekutiny, jak bych správně měl.

Slovy uvedenými v titulku se rozloučil se mnou a mým parťákem Jirkou v restauraci v malebném městečku v Krkonoších vrchní. Až jeho poděkování mě probralo z pohodového naladění. Ani poté, kdy jsem přepočítal obsah peněženky, jsem si už nevzpomněl, jestli mi vracel ze dvoustovky, nebo jsem mu platil papírovou stokorunou a padesátikorunovou mincí. V prvním případě by činil tringelt pětašedesát korun, ve druhém korun pak korun patnáct (což jsem měl v úmyslu). Svěřil jsem

S přibývajícími léty jednomu ubývají síly, kondička slábne. A když si člověk postěžuje, tak mu partner v rozhovoru odpoví: „A co bys chtěl, podívej se do občanky na datum narození.“ Musím přiznat, že s některými příznaky přibývajících let, i když se to navenek snažím nedávat tak najevo, se smiřuju hodně těžce. I uvnitř.

Například noc na uplynulou neděli jsem měl tak těžké spaní, že mě myšlenky na stárnutí pronásledovaly i ve snech. Tu noc se mi jich zdálo hned několik.