98 % Na takovou hodnotu byl můj mobil nabitý poslední páteční ráno roku 2022. S manželkou jsme právě vyráželi na návštěvu našich kamarádů do hlavního města. A právě v tu chvíli se mi podařilo ulomit nějaký plíšek v konektoru mobilního telefonu. Propadl jsem do stavu, který lze bez přehánění označit jako beznaděj. „Nestůj tam jako kupa neštěstí a rychle se sbal, telefon si necháš opravit v Praze. Když ne, tak to ty tři

Před psaním svého posledního letošního sloupku jsem dlouho přemýšlel nad tím, o čem by měl být. S předstihem jsem „ždímal“ hlavu a vzpomínal na zasunuté vzpomínky, historky, zdary i nezdary. Pořád žádný nápad. Respektive jich pár bylo, ale všechny stály za kočku. A to jsem si dokonce před spaním nepouštěl žádné podcasty ani na YouTube či různé dokumenty, aby mě to nerušilo a nějaká ta inspirace před usnutím došla. I na procházku do

Úspory jsou tématem, kterému se v posledních měsících nemáte šanci vyhnout. Lidé šetří, kde se dá. Snižují teplotu ve svých bytech, nakupují ještě více ve slevách, někdo začal jezdit do práce na kole. V naší domácnosti bývá snaha ušetřit občas i tématem drobných půtek. „Zavři tu chladničku,“ okřikla mě nedávno manželka, když jsem vybíral, jestli si k houstičce dám klobásku, nebo salám a jestli bude navrch lepší eidam, nebo rajče.

Sloupky naivního optimisty píšu většinou v neděli dopoledne, a to bývám spíše melancholický a k dobrému naladění mysli mám většinou dost daleko. Je pravda, že od doby, co na ČT 2 dávají v neděli večer westerny, jsem i neděle vzal trochu na milost. Třeba western Rio Bravo s Johnem Waynem a Deanem Martinem (který vleže zabrouká „My Rifle, My Pony and Me“) si nenechám ujít, ani když jsem jej viděl už minimálně pětkrát.

Září, které ohlašuje konec léta a příchod podzimu, patřilo mezi měsíce, které bych nejraději z kalendáře vyškrtnul. Možná se tento vztah k měsíci, kdy léto přechází v podzim, začal budovat už od školních let a souvisí s koncem prázdnin. Matně si vybavuju, že ve mně nebudily ani náznak nadšení obrázky ve slabikáři, jež znázorňovaly vesnické hochy na poli, jak si pečou v popelu brambory a radují se z pouštění papírových draků. A my se museli

Sudičky jednomu nadělí zdraví, dalšímu štěstí nebo krásu. Jestli jsou v tom rozdělování spravedlivé, na to má asi každý svůj názor. U mě rozhodně nešetřily, když mi nadělovaly výšku, do které narostu. Nejvíce mi při zdravotní prohlídce naměřili někdy v šestnácti, kdy jsem měl v kartě zapsáno 195 centimetrů. V sedmapadesáti už měřím necelých 190, ale to jen pro přesnost. O té výšce se zmiňuju proto, že na jedné straně je to

Po roce 1989 se lidem ze zemí bývalého východního bloku otevřely hranice a velká část našich obyvatel tak poprvé mohla porovnat, jak se žije lidem v Rakousku, Německu, Itálii a všude možně.  S tehdejší přítelkyní (dnes už je 28 let mou manželkou) a její kamarádkou a partnerem jsme vyrazili stopem do Itálie. Kromě věcí, na které jsme tehdy čučeli jako na zjevení, myslím tím obchody plné všeho možného zboží, auťáky

Určitě jste se s nimi setkali. Patrně si asi každý z nás vybaví kamaráda z dětství, spolužáka či parťáka ze zájmového kroužku, který zažíval ústrky, pohrdání a výsměch a neměl šanci se zařadit do dětské party. U někoho bylo důvodem tělesné postižení, u dalšího třeba to, že mu sudičky nadělily třeba plachost a trochu jej ošidily o něco dalšího.  Já si například vybavuju kluka z protějšího paneláku, který byl myšlenkově pomalejší. Ale Kája čelil posměchu a všem

Tento sloupek vychází z mé vlastní zkušenosti a je o tom, že kamarádství může přetrvat i několik desetiletí. A to přesto, že jste se s tím kamarádem viděli od roku 1990 všehovšudy třikrát. Se Svaťou nás spojil ping-pong. V mládežnických a dorosteneckých kategoriích jsme se na turnajích a různých mistrovstvích republiky setkávali v sezoně skoro každý druhý týden. A sehráli jsme spolu možná desítky zápasů. Bylo jedno, kdo vyhrál. Poražený si po utkání hned sedl na lavičku

Může to být zhruba čtrnáct dní, co jsem se zase v posteli převaloval z levého na pravý bok a pořád jsem nemohl „zabrat“. To se pak v hlavě jednomu motá leccos. V takových chvílích (už to mám vyzkoušené) se snažím vyhrabat „z šuplíku“ v té své palici nějaké veselejší vzpomínky. V onu noc, muselo být už hodně po půlnoci, se mi zničehonic vybavil usměvavý obličej Ivana Korby (narodil se v lednu 1926), včelaře ze Slezské