Pod diagnózou roztroušená skleróza jsem si uměla představit ledacos, ale zadrhávání v řeči mě „drobet“ překvapilo.  Mluvím, mluvím a najednou okno, které nejde otevřít. Nevzpomenu si na slovo, nebo se v půlce věty totálně zadrhnu. Jak věta pokračuje, co jsem chtěla vlastně říct? Nemám tušení.  Rodina je už zvyklá a doplňují slova zcela automaticky. Naštěstí se to nestává každý den, ale poslední dny je to vyloženě mňamka. Nu,

Plánuji si vždy pečlivě seznam toho, co chci udělat. Ti, co mě znají, vědí, že mi to vždycky trvá hrozně dlouho. Tedy přesněji – trvá mi realizace těch velkolepých plánů. Tito blízcí lidé ale také vědí, že za mým přístupem „na všechno dost času“ není lenost, nýbrž přehnaná úzkostlivost. Já se prostě bojím, že vše dopadne špatně. A proto chci mít vše dokonalé, abych tomu

Ničení životního prostředí má dopad na všechny lidi na této planetě, včetně těch, kteří jsou považováni za společensky „neestetické“. Pokud ovšem nějaká iniciativa za ochranu životního prostředí tuto „neestetičnost“ přímo či nepřímo propaguje, lidstvu nijak nepomáhá. Před několika týdny se v pražském obchodě značky Zara uskutečnil protest skupiny Extinction Rebellion. Důvodem bylo vyjádření nesouhlasu s tzv. rychlou módou neboli výrobou oděvů, pro kterou je typická

„Okamžitě si nandej tu roušku, krávo, já covida riskovat nebudu,“ řve obtloustlej týpek ve značkovým všem kromě vystupování. Přes prsa má metalickej nápis, křižmo mu visí ledvinka, na krku řetěz. Slečna, na které se kromě šňůr vody neblýská nic, si sundá kapuci, srovná odchlípnutý kus látky, špitne „pardon“ a provinile z ní kape. „Tak vona mladá paní nic neriskuje, paní ne,“ přisadí si babka ze sedadla