Vždycky jsem si připadala tak trochu jako outsider. Jiné zájmy, jiné myšlení. Prostě „ta v koutě s knížkou“. Určitě ze mě mluví psychologické vzdělání, když řeknu, že potřeba „někam patřit“ se týká každého z nás. Takže i mě. Nutno dodat, že svoji vrozenou odlišnost jsem se naučila vyvažovat snahou zapadnout mezi kamarády a známé. A začala jsem zlehka: koukáním na seriály, které zrovna frčí. Zjišťuji, že je to fajn. Člověk má

Když rodiče (nebo kdokoliv jiný) shání asistenci pro děti, dopouští se jedné zásadní chyby: Nerozeznává asistenci od kamarádství. Oboje jsou však naprosto rozdílné věci a plést je dohromady vede k problémům. Proč? Možná jste ty inzeráty viděli. Nebo jste je i sami napsali. „Hledáme asistenta/kamaráda pro naši autistickou dceru. Práce na DPP, vždy v úterý, středu a čtvrtek odpoledne. Náplní práce bude hraní her, příprava svačiny a trávení volného času s dcerou.

Zdrobněliny taky nemusím, jenže „cesty a rutiny“ zní spíš jako název cestopisu nebo pornofilmu. 🙂 Půjde o pohyb, ale ne prstem po mapě nebo po mase, ale pohyb perplexáka odněkud a hlavně někam. Jo, tak tím jsem úvod zásadně vylepšila. 🙂 Dneska o tom, jak to, že se člověk s dětskou mozkovou obrnou vůbec může hejbat a koho nebo co k tomu potřebuje. Předně – výraz „hejbat“ je dost zavádějící. Pokud si