Představte si, že patříte někam, kde nestačí, jací jste. Víte, že máte potíže, vidíte je, cítíte je, zažíváte je, ale nemůžete se k nim postavit tak, jak je potřeba. Ne proto, že stát nezvládnete, ale proto, že na vás nedojde, nepočítá se s vámi. Jste tak trochu divní. Dospělí, ale s dopomocí a okolnostmi, které si běžně spojujeme se starými lidmi nebo s dětmi. V produktivním věku, ale leckdy doma a bez

Už mi zase lezou oči z důlků. Je to všude. Pro handicapované a seniory, pro důchodce a lidi s postižením, pro držitele průkazu ZTP a ZTP/P a lidi nad 65 let. Město bez bariér pro nemocné a důchodce, postaráme se o staré a bezmocné… Ke všemu sem tam někdo přispěchá se storkou, že moje fyzické trable naprosto chápe, jeho dvaaosmdesátiletá teta má totiž taky trvalé potíže se zády. Následuje významná pauza a pár slov o tom,

Skroluju jak šílená.  Za každou větou je mezera, asi abych se stihla zamyslet, a smajlíci, aby to nepůsobilo filozoficky. I tak je poslání zjevný: ukázat druhým, že máme život pevně v rukách a užíváme si ho. Umíme čelit korporaci, šéfovi, rozcapeným klientům, nudný práci a makáme na seberozvoji, heč! Tak určitě. Všechny ty storky jsou si podobný jak vejce vejci a jsou boží. Aktéři v nich píšou o úplně obyčejných věcech, jako by

Vyhazuju baterky a zdechlou nabíječku a hele ho! Na kontíku je jeho fotka, že prej za kilo odpadu půjde kačka jistý organizaci. Sice to už dávno není aktuální, ale podobizna mu na heavy metalu zůstala. Střih. V jednom článku poměrně rozšířeného média si slečna s pohnutým osudem posteskne, že nemá na novou elektroniku. Vzedme se vlna solidarity, lid pozotvírá šuplata a krabice ve sklepě a pošle k novému užití kousky, co mu