„Slečno, máte rozepnutý šaty, to je záměr?“ zeptá se mě. No není, ale sázela jsem na to, že tam mi nikdo koukat nebude. Občas si spílám za různý tvary, ale svou šíji jsem doteď měla za ladnou a štíhlou. Než mi při zapínání límečku praskl titěrnej a letitej zip. Šmarjá, já mám tlustej krk. Hůř, mám starej krk! Ne, klid, mám jen starý šaty. Ovšem vidina šátečků na

Nudíte se? Pusťte si zprávy a snažte se od sebe odlišit jednotlivý reportáže. Na začátku všeho není slovo, ale příběh. Příběh paní nebo pána s křestními jmény, co s rukou na topení, na peněžence nebo na šanonu odhalujou do kamery nějakou tu svízel. Následuje stanovisko odborníka, který dává storce širší rozměr a ekonomicko-společenskej kontext podpořený učenou citací člena komise, co se problémku věnuje. Oč míň toho tito lidé pronesou a dělají na

Odešli. Řemeslníci. Chci se kochat výsledkem, ale zatím to nejde. Nově okachličkovanej sprchovej kout se sice pyšně leskne, ale na podlaze zůstaly zbytky těsnění, kousek hmoždinky, drátek, kapky silikonu, hydroizolace. A hlavně fleky od cementu. Mám ruce, kolena, rejžák, čističe, naivní představy, cajk. Taky se umím ovládat. Prodavačku z drogerky jsem při „jste jim neřekla, ať si daj pod nohy karton?“ nonšalantně přeslechla. Přece si nenaštvu cizí chlapy

Je pondělí a čas na rejpavou otázku: Kde všichni jsou?  Myslím lidi s handicapem ve veřejném prostoru. Kdy jste naposledy někoho takovýho viděli třeba ve volebním týmu nebo, ať nežeru, jen normálně v záběru? Někoho s berlema, s hůlkama, s chodítkem, na vozíku, s bílou holí, někoho, kdo špatně mluví, odezírá, šilhá, znakuje, kulhá? A co v záběru, ale i v nějaké funkci? Zodpovědné funkci, ne funkci maskota nebo nositele příběhu. Neviděli. Jak prosté, milý Watsone.