Po zádech mi tečou čůrky potu, zas nevím, kudy kam. „Musíš do dvojky.“ To se u rozcestníku, kde je -2,-1, 0 a 1 řekne snadno, ale hůř udělá. Ve sklepě asi nečeká, ale vím já? „Který dvojky?“ zeptám se co nejsebevědomějším tónem. „Do druhýho patra, to je to po jedničce.“ „Tady to jedničkou končí.“ Na chvilku se odmlčel. Možná hrajem únikovku a já to nepochopila. „Hele, tady je cedule
Mediální okurka vrcholí a tak je třeba vytáhnout pár historek z cestování. Třeba cestující, která močí na podlahu v kabině letadla. Záběry, jak dřepí v koutě se spuštěnými kalhotami, natočené ostatními pasažéry teď visí na leteckém webu Airlive a otiskují je noviny. Paní, kterou prý personál nepustil dvě hodiny na toaletu, se ulevilo a na kamery a řeči opáčila, že na ni klidně mohou vydat zatykač. „I zatčení je lepší než tohle.“
Na šikmých prudkých schodech jsem se pro sichr drapla zábradlí oběma rukama. Jít takhle bokem je všechno, jen ne přehlédnutelný. Stáli dole v hloučku, povídali si, oči přilepený na moje nohy, hlavně nenápadně. Koukali, i když jsem se narovnala. Možná přemejšleli, kdo vyhrál. To by mě taky zajímalo, protože stehno mě pálilo až kdovíkam a ruka teprve přicházela k sobě. Nejsem prostě stavěná na sesuv tímhle způsobem. „Co je,
Je sobota devět hodin ráno a my se skupinou vozíčkářů vyrazili autobusem z Kunratic. Ptáte se, kam nás zase vezou? Vydržte, vše se dozvíte… O hodinu později nás – vozíčkáře i s doprovodem – autobus vyplivl v Miličíně. Zde byl startovní bod nejkratší trasy, která činila „pouhých“ třináct kilometrů. Byla jen pro osoby s průkazem ZTP a ZTP/P a jejich doprovod. Dali nám mapy s trasou pochodu a políčkem na razítko kontrolního bodu. Pořád nevíte, kam
Bude to pár měsíců, co mi zemřela kamarádka. Zuzka. Seznámily jsme se v Reveniu, kde jsme několik let pracovaly společně. Protože si vždy ráda a věrně pročítala mé texty i všechny sloupky „Broučky“, chci jí od srdce věnovat ten dnešní. Najednou ani nevím, jak začít. Co Ti sem vše napsat. Tak ráda bych Ti to řekla osobně, nebo aspoň zavolala, napsala zprávu. Nezbývá než tento „dopis“ a doufání, že k Tobě
„Kam se tak ženeš?“ zeptá se mě. „Nikam, jen mi to právě jde.“ Honem, než ten pocit zmizí. „Fakt?“ přidá do kroku a začne si mě poťouchle prohlížet. „Kde?“ No právě. Vidět to není. Teda je, ale obráceně, což fakt nechcete, jenže obrně je estetika šumák. Takže když se mi bude chodit a hejbat líp, dost pravděpodobně přitom budu vypadat hůř. Jako při tom hovoru. Budu víc napnutá,
Ve svém představení na Inspirante jsem mimo jiné napsal, že zahradničím. Dodatečně přiznávám, že jsem práci na zahrádce ke koníčkům přidal proto, ať to nevypadá, že mě zajímá jen rodina a sport. Také se netajím tím, že výsledky mé práce na zahradě jsou mizerné. Výjimkou jsou jablka, česnek a sběr zelených ořechů (vlašských) k přípravě ořechovky. Občas slýchávám, že když člověk své holé ruce zaboří do hlíny a pracuje s půdou,
Právě jsem se vrátila z výletu s kamarádkou a ptám se: Co ve skutečnosti znamená být normální? Jsme šílení my, nebo tato společnost? Jak vlastně poznáme, že jsme zdraví? Je možné se doopravdy zotavit z vážné psychické nemoci, přestat jednou brát konečně léky a na psychoterapii docházet „jen“ jako na podpůrnou, preventivní službu v každodenním životě, ne na nezbytnou, léčivou součást psychiatrické léčby? Poslední tři dny jsem se cítila normální. Po tuto
Svrbí mě prsty, jak se chtějí roztančit po klávesnici počítače a vypsat se z myšlenek a určitého druhu poselství. Čím dál častěji slýchávám nářky na osud, na současnou situaci, zvěsti o špatném vývoji života jednotlivců i společnosti. Jako kdyby nic nebylo dobré, krásné, okouzlující. Stížnosti, letargie. Jde na mě z toho všeho smutek. Lidi, ne, není to tak zlé. Hledejme to hezčí kolem sebe, vždyť každý to jistě v sobě i okolí máme! Nebudeme si
Viděla jsem ho přicházet, na zastávce jsme se dali do řeči. „Pojeď jako průvodce, nic nemusíš.“ Viditelně ztuhnul. „Ne, to je hloupý.“ „Pro koho? Sim tě, tvař se důstojně a je to. Když ta možnost je…“ Řidiči to bylo úplně šumák, ale on v klidu nebyl. Sice neprotestoval, ale jakmile jsme se usadili, až moc hlasitě zjišťoval, co mi má podržet a s čím potřebuju pomoct. Když jsem se
