Před pár dny (shodou okolností na tátovy a tetiny narozeniny) to byl přesně rok, co moje máma zemřela. Nebylo to tak smutné, jak jsem čekala; ale myslela jsem na ni pořád. Ten den jsem nedělala nic neobvyklého: vyřídila jsem patřičná blahopřání, která se tak „pěkně“ sešla v jeden den (jsou tohle ty věci mezi nebem a zemí?) a užívala klidnou neděli. Je to paradox, jak se to sešlo: v jeden
Sudičky jednomu nadělí zdraví, dalšímu štěstí nebo krásu. Jestli jsou v tom rozdělování spravedlivé, na to má asi každý svůj názor. U mě rozhodně nešetřily, když mi nadělovaly výšku, do které narostu. Nejvíce mi při zdravotní prohlídce naměřili někdy v šestnácti, kdy jsem měl v kartě zapsáno 195 centimetrů. V sedmapadesáti už měřím necelých 190, ale to jen pro přesnost. O té výšce se zmiňuju proto, že na jedné straně je to
Na přelomu léta přijíždíme do jednoho penzionu ve Světlé nad Sázavou. Je trošku pošmourno. Všichni kolem mají společenský oděv a vše je vyzdobeno v bílém. Copak se tu bude asi konat? Že by nějaká oslava či snad zásnuby nebo rovnou svatba? Jelikož zásnuby už byly, je na řadě říci své ANO. Mysleli jste si, že vám něco uniklo a jde o nás? Zatím ne, na řadě je má sestřenice Karolína
Mám rýmu jako hrom, takže toho poslední týdny volným dechem příliš nenačuchám. Ovšem stačí kdykoli přivřít oči a vybavit si střípky z dávných let i nedávných okamžiků. Cítit jsou i s ucpaným nosem. Vůně vzpomínek. Vnímám je srdcem, ale k tomu si mozek skutečně vybavuje tu jemnost, svěžest a vzrušení, případně nepříjemný odér prožitého. Vrátím se v čase, abych si připomněla, jak šťastná jsem. Kolik skvělých příležitostí jsem dostala, kolik zážitků dosud mohla
Volá mi neznámé číslo. Zvednu to, protože jsem v lehce povznesené náladě. „V prvé řadě bych vám chtěl popřát všechno nejlepší k svátku!“ „Děkuju, to je od vás milé.“ Přání potěší i od anonyma. Představil se vzápětí, ale nepomohlo to. „Prosím vás, máte velice starou pojistku. Já bych vám chtěl nabídnout, že ji spolu trošku aktualizujeme. Tedy takhle, já jsem vás historicky podědil…“ A těmito slovy jsi to
V poslední době se mi vrátil jeden pocit; možná vlastní hrdost? Uvědomila jsem si, že se chci (opět) starat především sama o sebe. Nutno dodat, že tomu tak nebylo vždy. Ještě donedávna jsem upřednostňovala jiné před sebou; přikládala větší váhu vztahům, potřebám, přáním jiných. Relativně jsem si na to zvykla a nepřipadalo mi to divné. Během uplynulého týdne, kdy mě chytla menší viróza, jsem si to však
Nový zdravotní problém na světě a že jich mám požehnaně! Naštěstí to beru sportovně a pragmaticky jako vždy. Jen prvotnímu šoku se nedalo vyhnout. Nejsem stroj, na drobnou rozčarovanost mám nárok. A jak to celé začalo? Ukrutnou bolestí levé nohy. Jako bych každým našlápnutím stoupl na pět ostrých hřebíků. Mylně jsem se domníval, že jde „jen“ o ozvěnu staršího zranění. Bolest se stupňovala a s ní i moje obavy. Není to ataka
Léto. Představím si chladivě osvěžující vodu a plavání, túru rozpálenými horskými stezkami, kde pofukující větřík rozdmýchává vůni luk a kvítí, lesů… Smích, dovádění, posezení s blízkými. Čerstvé ovoce i dobroty pečené na ohni. Pocit zvláštní svobody a těšení se. Také to milujete? Já moc. Jenže někdy program nabere zcela jiné grády. Chronická onemocnění totiž bývají nevyzpytatelně tvrdohlavé a jízlivé potvůrky. Chvíli vás nechají žít v pohodě s pocitem, že jsou to celkem fajn kámošky,
Jak jsme doletěli do Turecka, už milí čtenáři víte z mého minulého sloupku, teď vám nabídnu další postřehy z této mimořádně zajímavé země. Během cesty neznámou tureckou krajinou jsme všude kolem viděli mnoho polí se skleníky, řidič nám sdělil, že v nich rostou banány a pomeranče. Cesta byla lemována také řadou palem. V dáli se tyčilo mohutné pohoří Taurus, které leží na jihu Turecka. Cesta se zdála nekonečná a na
Vyrazila jsem na výstavu. Spíš jsem se doplazila, protože tropické teploty mi v těle všechno neúměrně zpomalují, pohyb, myšlení i skládání souvislostí. A zjevně nejsem sama. Před vstupem nervózně přešlapuju, což dělám s průvodcem vždycky. Umím to teda i bez něj, ale s ním to vypadá líp. Hned je jasný, že ho potřebuju, aby mě nosil na rukou, například, nebo rychlejc našel záchod. Tentokrát se mě ale můj bodyguard nečekaně zeptal:
