V minulých fantaziích jsem dospěl k přesvědčení, že naší bytostně lidskou hnací a rozhodující silou není rozum, ale soucit. Tyto fantazie se mě už poměrně dlouho drží, a tak se je pokusím opět posunout o kousek dál. Mít rozum je super, ale je to jen jedna část našeho celého vědomí, nikoliv celek. Naše city jsou zrovna tak důležité, neb člověk není jen „sapiens sapiens“, ale také a především (chronologicky) homo

Jakkoliv se snažím vyvarovat vztahovačnosti, začínám se podivovat nad tím, nakolik je v naší řeči zabudována pozoruhodně stigmatizující psychiatrizace společenského myšlení a jednání. Malými dětmi počínaje a vysokými politickými představiteli konče. Co tím konkrétně myslím? Tak prosím zvažme následující příklady slovního hodnocení nějakého chování či myšlení zpravidla druhého člověka: „Jsi normální?!“; „Zbláznil(a) ses?“; „Nechovej se jako magor!“; „Je to naprostý šílenec!“, „Patří do blázince!“; „Měl by se(s) léčit!“; „Je