Poslední týdny pobývám jen doma, nebo v nemocnici. Depka? Ani ne, jsem zvyklá. Během atak roztroušené sklerózy, nasazování nejrůznějších forem léčby nebo když ráno tělo stávkuje a na nohy se nevyšplhám ani za pytel brambůrek… Být doma je prostě součást nepředvídatelného života s řadou mých extra „vytuněných“ nemocí.  Výhody současné doby? Online svět v tom dobrém slova smyslu. Poslouchám přes internet rozhlasové hry, občas mrknu na nějaký „lobotomický“ seriál

Já vím, slíbila jsem, že budu aktivistická jenom jednou. A hubatá taky nemusím bejt dvakrát. Ale to se nedá, protože honba za vlastním košíkem a patřičnými metry krychlovými mi zvedla mandle.  Postávat před obchodem nebo v něm a číhat na to, jestli už jako můžu vejít, není nic příjemnýho. Nemám šanci vysvětlit světu, že vystavovat se popocházení a strkání je podobnej nesmysl, jako byste mě nutili pobíhat nahoru a dolu po schodech

Utužovat vztahy je – obzvlášť v současné situaci – velmi důležité. Většina komunikace se přesouvá do on-line prostředí a my jsme nuceni přizpůsobovat se novým podmínkám. Má to své plusy i mínusy. Na jednu stranu se asi shodneme, že živý kontakt nic nenahradí. Na druhou stranu se nám otevírají nové možnosti, zejména v pracovním a studijním prostředí. Co se týče mého osobního názoru, pominu-li strach z pandemie jako takové, současná situace

Přišla mi obálka. Od státu. Jsem totiž ten správnej invalidní důchodce, tudíž jsem si vysloužila roušky a respirátor. Děkuju, nechci. Adresa Jateční je vcelku stylová, připadám si totiž jako kráva. Tahle zásilka nemá žádnou logiku. Nepodporuje ani postižené, ani českou firmu nebo výrobce, nepřišla v čase nedostatku, nenabízí žádné dobře využitelné řešení nebo nápad. Nepředstavuje ani minimální povědomí o ochraně proti covidu. (Pardon, ale o papíru na obličeji si

Divný slovo, že jo? Do divný doby. K něčemu se vám přiznám, spoustě těch nářků z aktuálních nařízení jednoduše nerozumím. Ale možná srovnávám nesrovnatelné – koronavirová omezení a limity dané handicapem. Ať tak či tak, situace kolem korony má tu výhodu, že v ní jede celej svět. Rodí se iniciativy, podpůrné linky, bodří psychologové, spolky, televizní programy, vláda kombinuje subvence, časem bude očkování. Dotýká se to každého a utéct tomu nejde,

V minulých dnech jsme se stali svědky protestů za právo na potrat v Polsku. Když se toto téma řeší, lhostejno v jaké zemi, padá otázka, jestli si podporou tohoto práva my postižení nepodřezáváme pod sebou větev. V následujícím textu vysvětlím, proč tomu tak není. V první řadě osvětlím svou pozici. Jsem autistka, která před několika lety dostala diagnózu obsedantně-kompulzivní poruchy. Jde o postižení, na která, pokud je mi známo,

Nikdy jsem neměla ráda sport a vždycky milovala thrillery. Sedět v napětí posedlá nějakým fiktivním dějem, to je přesně to, co považuji za šílenství. Špatné je, že když nemáte fyzičku, tomu vrahovi s mačetou těžko utečete. Ale o tom jindy. Nyní se zdá, že zešílel celý národ. Není třeba chodit demonstrovat na Staromák, abychom dali najevo svůj strach. Někdy se obavy vyjevují mnohem rafinovaněji a skrytěji… Izolace paradoxně prohlubuje strach

Scvrklo se mi oko. Do háje. Zírám do zrcadla a přemejšlím, jak si pomoct. Nakonec se odploužím do postele, otevřu okno, zahrabu se pod peřinu a oči pro změnu zavřu. Hlava mě bolí, mám ucpanou jednu nosní dírku a z oka mi pomalu stejkají slzy. Nádech, výdech. Hlavně nepanikařit. Teplotu nemám, dejchat můžu. Cajk. Zprávy radši vypnu. Moje tělo totiž všechno bere doslova, z aktuální politický situace bych tak klidně

Poslední dny jsou pestřejší než obvykle. Velké bolesti hlavy byly jen slabým odvárkem následných potíží. Když ustoupily bolesti hlavy – hned začaly neskutečně bolet obě nohy, nechodila jsem, naplno bouchly neuropatické bolesti kolem pasu a zase jsem toho moc nenamluvila. Nádech, výdech. Zvládnu to, opakovala jsem si v duchu pořád dokola.  Co s tím? Pomohly opiáty, odpočinek, klid na lůžku, pevná víra v Boha, zabavení se, čchi-kung vleže, kompenzační

V poslední době málo spím. Cítím se přehlcená všemi facebooky, instagramy a koronavirem. Nyní více než kdy jindy hledám „zlatou střední cestu“ mezi zdravým rozumem a emocemi; mezi informovaností, přehledem a sebepéčí, odpočinkem. Nemusím celý den viset očima na zprávách, abych věděla, že situace v naší republice není dobrá a nezlepšuje se. Kdybych se ale problematikou měla zabývat do hloubky, asi by mi „hráblo“. Tuto úlohu přenechávám lékařům, epidemiologům a vládě.