Nedávno jsem viděla dokument o důstojném stáří. Podobné filmy ve mně vždy vyvolávají pocit, že život je cyklus: bezbranný začátek a bezbranný konec; někdo o nás pečoval, když jsme se narodili, a někdo o nás bude pečovat, až budeme staří. A to nejlepší je někde uprostřed: život sám. Co s tím? Často si říkám, že bych se měla méně strachovat a více žít. Ale řekněte to někomu s úzkostí.  Je to složité i pro člověka,

Když mi bylo sedmnáct let, dostala jsem diagnózu autismu. Na papíře jsem měla napsáno, že je „vysoce funkční”. Moc jsem nad tím tehdy nepřemýšlela – psychologii jsem nerozuměla (nerozumím jí vlastně dodnes), ten papír jsem měla zastrčený v šuplíku psacího stolu v dětském pokoji a nebyl důvod to hlouběji řešit. Když se mě někdo ptal na autismus, říkala jsem, že ho mám „vysoce funkční“. Postupem času, kdy se

Vycházím z baráku a míjí mě holčička s maminkou. Hlasitě se dožaduje vysvětlení, proč ta paní chodí takhle a opakovaně se otáčí. Maminka se ji snaží umravnit a odvléct pryč. Nasadím turborychlost, doženu je a povídám: „Chodím takhle, protože jsem se tak narodila. Neumím to jinak.“ Holčička zamrká. „Bolí tě to?“ „No, někdy jo.“ Vtom do toho vstoupí maminka a nacpe do konverzace várku slunečního svitu: „Neboj, paní se může nechat odoperovat

Poslední týdny pobývám jen doma, nebo v nemocnici. Depka? Ani ne, jsem zvyklá. Během atak roztroušené sklerózy, nasazování nejrůznějších forem léčby nebo když ráno tělo stávkuje a na nohy se nevyšplhám ani za pytel brambůrek… Být doma je prostě součást nepředvídatelného života s řadou mých extra „vytuněných“ nemocí.  Výhody současné doby? Online svět v tom dobrém slova smyslu. Poslouchám přes internet rozhlasové hry, občas mrknu na nějaký „lobotomický“ seriál

Já vím, slíbila jsem, že budu aktivistická jenom jednou. A hubatá taky nemusím bejt dvakrát. Ale to se nedá, protože honba za vlastním košíkem a patřičnými metry krychlovými mi zvedla mandle.  Postávat před obchodem nebo v něm a číhat na to, jestli už jako můžu vejít, není nic příjemnýho. Nemám šanci vysvětlit světu, že vystavovat se popocházení a strkání je podobnej nesmysl, jako byste mě nutili pobíhat nahoru a dolu po schodech

Utužovat vztahy je – obzvlášť v současné situaci – velmi důležité. Většina komunikace se přesouvá do on-line prostředí a my jsme nuceni přizpůsobovat se novým podmínkám. Má to své plusy i mínusy. Na jednu stranu se asi shodneme, že živý kontakt nic nenahradí. Na druhou stranu se nám otevírají nové možnosti, zejména v pracovním a studijním prostředí. Co se týče mého osobního názoru, pominu-li strach z pandemie jako takové, současná situace

Přišla mi obálka. Od státu. Jsem totiž ten správnej invalidní důchodce, tudíž jsem si vysloužila roušky a respirátor. Děkuju, nechci. Adresa Jateční je vcelku stylová, připadám si totiž jako kráva. Tahle zásilka nemá žádnou logiku. Nepodporuje ani postižené, ani českou firmu nebo výrobce, nepřišla v čase nedostatku, nenabízí žádné dobře využitelné řešení nebo nápad. Nepředstavuje ani minimální povědomí o ochraně proti covidu. (Pardon, ale o papíru na obličeji si

Divný slovo, že jo? Do divný doby. K něčemu se vám přiznám, spoustě těch nářků z aktuálních nařízení jednoduše nerozumím. Ale možná srovnávám nesrovnatelné – koronavirová omezení a limity dané handicapem. Ať tak či tak, situace kolem korony má tu výhodu, že v ní jede celej svět. Rodí se iniciativy, podpůrné linky, bodří psychologové, spolky, televizní programy, vláda kombinuje subvence, časem bude očkování. Dotýká se to každého a utéct tomu nejde,

V minulých dnech jsme se stali svědky protestů za právo na potrat v Polsku. Když se toto téma řeší, lhostejno v jaké zemi, padá otázka, jestli si podporou tohoto práva my postižení nepodřezáváme pod sebou větev. V následujícím textu vysvětlím, proč tomu tak není. V první řadě osvětlím svou pozici. Jsem autistka, která před několika lety dostala diagnózu obsedantně-kompulzivní poruchy. Jde o postižení, na která, pokud je mi známo,

Nikdy jsem neměla ráda sport a vždycky milovala thrillery. Sedět v napětí posedlá nějakým fiktivním dějem, to je přesně to, co považuji za šílenství. Špatné je, že když nemáte fyzičku, tomu vrahovi s mačetou těžko utečete. Ale o tom jindy. Nyní se zdá, že zešílel celý národ. Není třeba chodit demonstrovat na Staromák, abychom dali najevo svůj strach. Někdy se obavy vyjevují mnohem rafinovaněji a skrytěji… Izolace paradoxně prohlubuje strach