Sedla jsem si ke stolu a chtěla napsat sloupek o sebehodnotě, když vtom v bytě vypadl proud. Nikdo doma nebyl, všude tma a ticho. Trochu děsivé. Beru boty a klepu na souseda, zda by mi pomohl. Záležitost jedné minuty, která se zdárně ukončila, měla jeden zádrhel: ne všechny zásuvky byly nahozené a nefungoval internet. Jelikož bylo devět hodin večer, už jsem sousedy otravovat nechtěla a místo toho si udělala čaj (varná konvice

„Přála bych si být už dospělá,“ řekla jsem jednou doma, když mi bylo sedm let. „Buď ráda, že jsi dítě, nemusíš se o nic starat,“ dostalo se mi odpovědi. Je lepší bezstarostnost, nebo svoboda? Dnešní svět je hodně rychlý a informace zastarávají strašně rychle. A nejen ty. Ze svého dětství si ještě pamatuji gramofonové desky a walkmana, kterého jsem si vzala na tábor a v němž jsem si přehrávala muziku. Když

Až s přibývajícím věkem a tlakem vnitřním i okolním jsem se dopracovala do fáze – konečně! –, kdy svobodně cítím, že se za své obavy a strachy nechci a nehodlám stydět, omlouvat, zbytečně je skrývat a bagatelizovat na úkor vlastního zdraví a bezpečí. Ukázat veřejně svou pochybnost či úzkost, zlé tušení, pro mě vždy znamenalo projev slabosti. Pravděpodobně hlavně z důvodu, že jsem se nechtěla vystavovat kritice a nesouhlasu, posměchu a odsuzování ostatních. Těch, kteří v sobě

Začala jsem sledovat seriál 13 důvodů proč od Netflixu a nedávno se bavila s kamarádkou o tom, zda ústřední motiv sebevraždy hlavní hrdinky může nějak ovlivnit – především mladší – fanoušky. Zda to nebude mít stejný efekt jako po vydání románu Utrpení mladého Werthera, kdy byl pozorován masivní nárůst sebevražd. Na mě však seriál působil přesně opačně – stylem, který je vyprávěn a předkládán pozorovateli, ve mně vyvolává dojem jakési

Nedá se nic dělat – občas se člověk dostane do krize. Říkáte si: „Múzo, polib mě“, nicméně múza si to vyloží jako „Múzo, polib mně“ neboli „Múzo, polib mi“. Byl pátek dopoledne, ideální čas na psaní mého pravidelného sloupku, který vychází jednou za dva týdny v úterý. Zapnula jsem počítač, otevřela si textový editor a hleděla na prázdnou bílou stránku. Když jdu psát, mám už rozmyšleno, co

To se nám to tu pěkně sešlo! V minulém „broukovi“ jsme měli koně, dnes se podíváme na zoubek pštrosovi a mamutovi… Strkání hlavy do písku před nevyřízenými a nepříjemnými záležitostmi nahradit pravidelným a postupným odkrajováním velkých soust, to je panečku tvrdá práce!  Bez mučení přiznávám, že například v disciplíně třídění a kompletování lékařských zpráv a jiných dokumentů jsem přesně ten pštrosí typ. Um čistého stolu piluji stále dokola, protože vím, že se

O schizofrenii se pořád málo mluví. A to i navzdory tomu, že jde snad o nejznámější psychiatrickou nemoc a tak trochu synonymum pro psychiatrii samotnou. Kdo neviděl Přelet nad kukaččím hnízdem? Ačkoliv je tato porucha často předmětem řady stereotypů, některé z nich nejsou tak daleko od pravdy. Problém je, že tyto stereotypy odpovídají těm „nejhorším“ případům. Takže ano, schizofrenik může zabíjet. Ano, schizofrenik může být zmatený a chovat se výstředně. Ale

Pokud sledujete zpravodajství, zaznamenali jste, že ministerstvo vnitra oznámilo, že lidé v karanténě v době voleb nebudou moci z hygienických důvodů volit. Toto prohlášení vyvolalo vlnu reakcí, z nichž mi v hlavě utkvěla věta z perexu na serveru iDNES.cz: „Poprvé od revoluce část obyvatel přijde o ústavou dané volební právo.“ Tato věta ovšem není pravdivá – existuje skupina lidí, které je volební právo upíráno spoustu let. Jsou to lidé zbavení svéprávnosti v oblasti

Léto je jeden velký večírek. To jsem si dnes přečetla na stránkách jednoho pražského podniku. Asi na tom něco bude, protože zhruba od června mám takovou jednu velkou party ve své hlavě i mezi lidmi. Cítím se lépe, splíny jsou jen výjimečné (asi jako chladný letní večer). Užívám si lehké oblečení a teplé počasí. Člověk se nemusí zdržovat otravnými vrstvami všemožného ošacení a stejně tak je to i s mojí

Nedávno jsem jela tramvají a koukala z okna. Na balkoně jednoho z domů, kolem kterých jsme projížděli, visela tibetská vlajka. Pomyslela jsem si: „Proboha, proč? 10. března už dávno bylo!“ A pak mi došlo, jakou blbost jsem právě vymyslela. Navzdory názvu a perexu nebude dnešní sloupek o Tibetu jako spíš o jednom fenoménu, který se vyskytuje v celé společnosti, nicméně na příkladu vyvěšování tibetských vlajek se popisuje nejlépe. Ale zpátky k tramvajové příhodě. Proč to