Scvrklo se mi oko. Do háje. Zírám do zrcadla a přemejšlím, jak si pomoct. Nakonec se odploužím do postele, otevřu okno, zahrabu se pod peřinu a oči pro změnu zavřu. Hlava mě bolí, mám ucpanou jednu nosní dírku a z oka mi pomalu stejkají slzy. Nádech, výdech. Hlavně nepanikařit. Teplotu nemám, dejchat můžu. Cajk. Zprávy radši vypnu. Moje tělo totiž všechno bere doslova, z aktuální politický situace bych tak klidně

Poslední dny jsou pestřejší než obvykle. Velké bolesti hlavy byly jen slabým odvárkem následných potíží. Když ustoupily bolesti hlavy – hned začaly neskutečně bolet obě nohy, nechodila jsem, naplno bouchly neuropatické bolesti kolem pasu a zase jsem toho moc nenamluvila. Nádech, výdech. Zvládnu to, opakovala jsem si v duchu pořád dokola.  Co s tím? Pomohly opiáty, odpočinek, klid na lůžku, pevná víra v Boha, zabavení se, čchi-kung vleže, kompenzační

V poslední době málo spím. Cítím se přehlcená všemi facebooky, instagramy a koronavirem. Nyní více než kdy jindy hledám „zlatou střední cestu“ mezi zdravým rozumem a emocemi; mezi informovaností, přehledem a sebepéčí, odpočinkem. Nemusím celý den viset očima na zprávách, abych věděla, že situace v naší republice není dobrá a nezlepšuje se. Kdybych se ale problematikou měla zabývat do hloubky, asi by mi „hráblo“. Tuto úlohu přenechávám lékařům, epidemiologům a vládě.

Že na slovech záleží, uzná i ten, kdo nikdy nevystudoval lingvistiku. Někdy může lpění na různých termínech vypadat jako malichernost, ve skutečnosti však za tím vězí mnohem hlubší problém. Upřímně? Nikdy bych nečekala, že k tomu dospěju. Vůbec jsem to nechtěla dělat, ale stalo se. Začala jsem říkat, že chci být nazývána „autistkou“, nikoliv „osobou s autismem“. Ech. Proboha, proč? Ano, už vidím vaše zděšené, případně otrávené pohledy

„Nejsem typická ženská,“ praví v rozhovoru celebritka a dme se přitom pýchou. Tím chce zřejmě říct, že leze na stromy, uléhá pod podvozky, rtěnkama odpaluje bouchací kuličky, je divoká, nespoutaná, soudržná a ani trochu hysterická. Drby ji nezajímají, diety taky ne, protože nejvíc ze všeho miluje rohlík s marmeládou obalený v nutelle a zapíchnutý v bůčku. Sex se podle ní přeceňuje, i když místo fitka ujde. Muži jsou její nejlepší kamarádi a dá se

Na týden jsem konečně unikla z betonového chřtánu velkoměsta do náruče zeleně. Utekla jsem z koncentrovaného covidového doupěte a nezbytné předoperační izolace na samotu do Jeseníků. Po dlouhé době jsem se cítila naživu a šťastná. Mohla jsem svobodně a beze strachu nabírat do plic čerstvý ostrý vzduch. Tolik jsem potřebovala načerpat sílu, dobít energii. Krása a moudrost přírody mi dávají pocit naplněných dní, ukazují mi smysl života. Chaos v nitru odplouvá spolu s mizející mlhou. Slunce střídá

Bejt duší spisovatelka je boží. Baví mě sedět někde v koutku a pozorovat lidi, vnímat jejich náladu, domýšlet si příběhy. Mohla bych se nechat najmout jako živá skrytá kamera a diktafon v jednom. Za chůze jsem tak nápadná, že jsem vlastně nenápadná, takže tohle by ode mě nečekal nikdo. Popřemejšlím o tom, až ještě přituhne. Třeba budu mít jako ózetpéčko slevu na dlouhý vedení a můj zdravej šéf na všechno ostatní.

Pod diagnózou roztroušená skleróza jsem si uměla představit ledacos, ale zadrhávání v řeči mě „drobet“ překvapilo.  Mluvím, mluvím a najednou okno, které nejde otevřít. Nevzpomenu si na slovo, nebo se v půlce věty totálně zadrhnu. Jak věta pokračuje, co jsem chtěla vlastně říct? Nemám tušení.  Rodina je už zvyklá a doplňují slova zcela automaticky. Naštěstí se to nestává každý den, ale poslední dny je to vyloženě mňamka. Nu, tisková mluvčí

Ničení životního prostředí má dopad na všechny lidi na této planetě, včetně těch, kteří jsou považováni za společensky „neestetické“. Pokud ovšem nějaká iniciativa za ochranu životního prostředí tuto „neestetičnost“ přímo či nepřímo propaguje, lidstvu nijak nepomáhá. Před několika týdny se v pražském obchodě značky Zara uskutečnil protest skupiny Extinction Rebellion. Důvodem bylo vyjádření nesouhlasu s tzv. rychlou módou neboli výrobou oděvů, pro kterou je typická nadprodukce a problematické pracovní podmínky

Plánuji si vždy pečlivě seznam toho, co chci udělat. Ti, co mě znají, vědí, že mi to vždycky trvá hrozně dlouho. Tedy přesněji – trvá mi realizace těch velkolepých plánů. Tito blízcí lidé ale také vědí, že za mým přístupem „na všechno dost času“ není lenost, nýbrž přehnaná úzkostlivost. Já se prostě bojím, že vše dopadne špatně. A proto chci mít vše dokonalé, abych tomu předešla.