Nikdy jsem si nedávala novoroční předsevzetí. Konec poněkud náročnějšího roku 2020 mě však donutil k bilanci. Během velkého množství času stráveného doma jsem měla možnost věnovat se více sama sobě a utřídit si priority. Zjistila jsem, jak je pro mě důležitá zdravá kombinace práce a volna, soulad zodpovědnosti a koníčků. Řád, který mi dodává někdy chybějící pocit jistoty a bezpečí. A co se nestalo, večer před první poradou v novém roce jsem

Můj úplně první text pro Inspirante nesl název Vůbec na to nevypadáš, a i když to v něm nebylo explicitně zmíněno, týkal se takzvaného passingu. Ale co to vlastně je? Passing je sociologický termín pocházející z angličtiny a odvozený od slovesa pass, které má mnoho významů, například procházet. Passing je stav, při kterém nám nějak prochází, že na okolí působíme jako někdo jiný, než jsme. Nutno ovšem podotknout, že to působení

Letos padlo rozhodnutí – vytvořím si speciální adventní kalendář. Benefity: Neztloustlo se po něm. Kreativita dostala volné pole působnosti. Zpomalenější kognitivní funkce měly pravidelné lekce. Jemná motorika dostala zabrat. A jako bonus si Lenka předvánočně uklidila. Viděno touto optikou – adventní kalendář snů. Nutno podotknout, že jsem si jej vytvořila úplně sama a přesně podle svých divotvorných potřeb. Jak na „vytuněný“ adventní kalendář? Během stěhování jsem

Blíží se Vánoce a já bilancuji uplynulý rok. Hlavně pracovní život. A zjišťuji, že zdání klame. Nebyla jsem odjakživa psycholožkou. Nebyla jsem odjakživa ani spisovatelkou. Ačkoliv psát příběhy jsem začala dřív, než jsem začala analyzovat příběhy lidí v jejich hlavách. Rodiče ze mě chtěli mít literátku nebo historičku. Ne psycholožku, co pracuje s pomatenci. Nakonec jsem tu psychologii stejně vystudovala. Nikde však není psáno, že nevystuduji ještě tu literaturu.

Před dvěma týdny jsme si vysvětlili, co je ableismus internalizovaný. Dnes si povíme, co je ableismus laterální, proč existuje a co s ním. Před několika lety jsem ve svém bývalém zaměstnání měla šéfovou, která nám čas od času zaslala mail. Na tom by nebylo nic zvláštního – její korespondence mi však přišla legrační. „Ahoj Ivo, prosím stav se na zchůsku v pět odpolede. Drahomíra.“ (vymyšlené jméno) Ukázala jsem

V minulém sloupku jsme mluvili o tom, jak těžké je přijmout handicap jako takový. Bez roztleskávání, trumfování nebo dávání postižení do divných souvislostí, které dělají z člověka s diagnózou plyšáka, rozesmáté tele, nebo bojovníka. V podtextu toho všeho jako by bylo: „Promiňte, že jsem mezi vámi, ale nebojte, já jsem úžasnej, schopnej a naprosto samostatnej, vlastně o mně vůbec nebudete vědět“. Tomu věří on i vy, ovšem hned poté se ztratí na trase

Nedávno jsem viděla dokument o důstojném stáří. Podobné filmy ve mně vždy vyvolávají pocit, že život je cyklus: bezbranný začátek a bezbranný konec; někdo o nás pečoval, když jsme se narodili, a někdo o nás bude pečovat, až budeme staří. A to nejlepší je někde uprostřed: život sám. Co s tím? Často si říkám, že bych se měla méně strachovat a více žít. Ale řekněte to někomu s úzkostí.  Je to složité i pro člověka,

Když mi bylo sedmnáct let, dostala jsem diagnózu autismu. Na papíře jsem měla napsáno, že je „vysoce funkční”. Moc jsem nad tím tehdy nepřemýšlela – psychologii jsem nerozuměla (nerozumím jí vlastně dodnes), ten papír jsem měla zastrčený v šuplíku psacího stolu v dětském pokoji a nebyl důvod to hlouběji řešit. Když se mě někdo ptal na autismus, říkala jsem, že ho mám „vysoce funkční“. Postupem času, kdy se

Vycházím z baráku a míjí mě holčička s maminkou. Hlasitě se dožaduje vysvětlení, proč ta paní chodí takhle a opakovaně se otáčí. Maminka se ji snaží umravnit a odvléct pryč. Nasadím turborychlost, doženu je a povídám: „Chodím takhle, protože jsem se tak narodila. Neumím to jinak.“ Holčička zamrká. „Bolí tě to?“ „No, někdy jo.“ Vtom do toho vstoupí maminka a nacpe do konverzace várku slunečního svitu: „Neboj, paní se může nechat odoperovat

Poslední týdny pobývám jen doma, nebo v nemocnici. Depka? Ani ne, jsem zvyklá. Během atak roztroušené sklerózy, nasazování nejrůznějších forem léčby nebo když ráno tělo stávkuje a na nohy se nevyšplhám ani za pytel brambůrek… Být doma je prostě součást nepředvídatelného života s řadou mých extra „vytuněných“ nemocí.  Výhody současné doby? Online svět v tom dobrém slova smyslu. Poslouchám přes internet rozhlasové hry, občas mrknu na nějaký „lobotomický“ seriál