Kdo jsme, čím jsme, kde a jak žijeme, jak vypadáme, jak moc jsme nemocní, zdraví, chudí, bohatí – to vše je nepodstatné ve chvíli, kdy dojde na jednoho společného jmenovatele. Pozornost. Všichni po ní prahneme. Chceme být milováni, vnímáni, opečováváni, oceňováni, chráněni. Mnohým z nás dělá ještě větší radost poskytnout hřejivou náruč ostatním. Vytvořit pro ně láskyplné zázemí, být jejich důležitou a nepostradatelnou součástí. Jeden pro druhého, ruku v ruce.

Já teda nevím, co si pod pojmem bezbariérový představujete vy, ale já většinou něco úplně jiného, než to, co prý bezba je.

Když mi byly asi čtyři roky, běžela v televizi upoutávka na Růžového pantera. Mé já si řeklo: „Jé, kreslené zvířátko, to musím vidět!“ a zeptala jsem se táty, jestli se smím na tento film koukat. Povolil mi to, a tak jsem se jednoho večera posadila na gauč a sledovala program.

Svátky jsem nikdy nějak extra neprožívala. Možná je to záležitost posledních pár let, související s věkem, možná je to tím, že jsem je vždy považovala za samozřejmé, s hladkým průběhem, bez konfliktů. Rozhodně mohu říct, že na dětství mám krásné vzpomínky. To jsme seděli s rodiči u velkého proutěného stolu, prosklenou zeď po boku, a táta se podíval z okna a zvolal: „Támhle proletěl!“ A já jako to nejšťastnější dítě vyletěla ze židle a šla vyhlížet Santa

Pokud si myslíte, že mi přeskočilo a připravujete se začít luštit terminologii laboratorních výsledků, zklamu vás, nebo potěším – je to na vás. Protože je dnes Silvestr, nabízí se spíš přiznání, že jsem něco nadýchala. Také vás zklamu. Nebo potěším. Nejsem řidička, tím potěším i zklamu dost lidí v okolí, a navrch jsem abstinentka. Což se může zdát – minimálně pro dnešek – jako velká nuda, ale ujišťuji vás,

Máte ve své blízkosti člověka, který prochází onkologickou léčbou, a přemýšlíte, čím mu udělat radost? Jak mu pomoci? Mám jeden tip, který mi pomohl.

jsi jedinej prcek, kterýho mi v následujících dnech nebude nikdo cpát na péefku, hrnku nebo kalendáři. Už proto Tě mám ráda. Nemusíš skákat na trampošce a stejně letíš, jsi boží. Promiň. 🙂 Taky se kamarádíš namátkou s oslem, kravkou, ovečkou a možná i zlatým prasátkem, což se mi do života zdá celkem příhodný. Tedy i s chlívem, delegací, hudbou a hvězdami. Taky poznáním, prostou láskou, nožkama v teple a poselstvím, co vše přerůstá.

Rok uplynul jako voda a opět nastal čas provoněný skořicí, vanilkou a jehličím. V břiše poletují vánoční motýli. Někomu z pocitu nadšení a těšení se, jinému se promění v noční můry, které neodbytně dorážejí a připomínají, co vše se ještě nestihlo na Vánoce přichystat. Dárky, přáníčka, cukroví, stromeček, zásoby jídla a pití, rozpis návštěv, zájezd na hory… A co teprve neumytá okna a nevytepované koberce? Vánoční svátky však netrvají věčně a nemá smysl je strávit ve

Několik let zpátky jsem se ucházela o pozici redaktorky webu o mindfulness. Práci jsem sice nezískala, ale byl mi místo toho nabídnut zdarma kurz mindfulness, který tento web poskytoval. Nabídku jsem s nadšením přijala, ovšem realizace a zapojení se do kurzu byly už méně entuziastické. Sice jsem se zaregistrovala a uplatnila členský kód, dokonce jsem si pustila video z první lekce, ale tím to tak skončilo. Lektorka sama upozorňovala, že ze