Vlastně i chápu, že si to někteří lidé myslí. Dokud vedete monolog, je všechno podle vašich pravidel, ohlížíte se nanejvýš na sebe a řešíte jen ta témata, která chcete řešit. Jenže jakmile začnete vést dialog, je potřeba mluvit tak, abyste si se svým komunikačním partnerem rozuměli a aby to bylo přínosné nejen pro vás, ale i pro druhou stranu.

Kromě lékařky se mě nikdy nikdo nezeptal, oční kapky ani mastička na obličej netáhnou… Když jsem se však nedávno poprvé na čas zařadila mezi Čechy, kteří užívají nějaké antidepresivum, otázky jen pršely.

Některé absurdity a malichernosti mezilidského soužití mě pravděpodobně nikdy nepřestanou udivovat, rozesmutňovat, zároveň však rozpalovat doruda (doběla by to snad bylo lepší, zdravotně určitě méně rizikové).

Nedávno mi na mobilu přistálo upozornění, že mám zase plnou paměť. Povzdychla jsem si a začala promazávat staré fotky. Zastavila jsem se v době před rokem a čtvrt a pocítila flashback.

„Já jsem se jako zrakově postižená narodila,“ pravila nedávno v České televizi kolegyně Nicole. Já teda ne: já od narození blbě vidím a taky jsem nahluchlá jako poleno.

Už nějakou dobu je nám ustavičně vmasírováváno trendy tvrzení, že musíme vystoupit z komfortní zóny, abychom dokázali a prožili něco, co vůbec stojí za zmínku. Vytesat se diskomfortem v téměř dokonalého, kvalitního a akčního tvora. Děkuji pěkně. V životě se chceme cítit komfortně, tak proč máme, „krucipísek“, z toho pocitu záměrně utíkat?

Byl chladný zimní večer a já a kamarád jsme spěchali na nádraží. Když jsem mu vyprávěla o životě a o tom, co všechno musíme ještě stihnout, řekl mi: „Neměla bys být perfekcionistka a měla by ses naučit odpočívat.“ A já tušila, že to jen tak nepůjde.

Když se mě někdo zeptá, co mám zrovna rozkoukáno za seriál, většinou nevím, jak odpovědět. Už nějakou dobu totiž nekoukám na klasické hrané filmy. Nemám Netflix ani HBO, takže jsem tak trochu „mimo“ mainstreamové dění. Téměř veškerý svůj volný čas vyplňuji koukáním na seriály animované. Jedná se o japonské anime, tedy styl seriálů, popřípadě filmů s japonskou kresbou, určené především pro dospělé publikum. Jde vlastně o paralelu k hraným

Kdo jsme, čím jsme, kde a jak žijeme, jak vypadáme, jak moc jsme nemocní, zdraví, chudí, bohatí – to vše je nepodstatné ve chvíli, kdy dojde na jednoho společného jmenovatele. Pozornost. Všichni po ní prahneme. Chceme být milováni, vnímáni, opečováváni, oceňováni, chráněni. Mnohým z nás dělá ještě větší radost poskytnout hřejivou náruč ostatním. Vytvořit pro ně láskyplné zázemí, být jejich důležitou a nepostradatelnou součástí. Jeden pro druhého, ruku v ruce.

Já teda nevím, co si pod pojmem bezbariérový představujete vy, ale já většinou něco úplně jiného, než to, co prý bezba je.