Otevřu pc. Chce po mně heslo. Cajk. Kolečko se točí a monitor se rozzáří optimismem: „Heleno, využijte vaše prostředí na maximum!“ To už dělám, chodím ven, koukám do zeleně (čili zírám na ten jedinej strom, co tu zbyl), trávu nesekám a hmyz nezabíjím. Ale jasně, o to tu nejde. Vcucne mě série nesmyslných a podbízivých otázek. Je fuk, jak veselý jsou k nim obrázky, můj počítač mě normálně buzeruje. A navrch se

Pro některé požehnání, pro jiné noční můra. Dovolená v Česku. Se zrušenými pobyty v zahraničí a nastalým létem přibyl počet lidí, kteří se na týden nebo dva místo toho uvelebí v tuzemském penzionu nebo hotelu. A teď si představte, že poblíž těch hotelů bydlíte… Od doby, co jsem se přestěhovala do Prahy, potkávám v ulicích často živočišný druh čeledi Hominidae, který nejspíš nebyl dosud antropology probádán: člověk turistický. (Ba ne. Podle

Udělám pár kroků a žena v bílém si mě zkoumavě prohlíží. Nevím, jestli se vylepšit, jít pomalu a trochu líp, nebo jít prostě tak jako normálně, tedy standardně blbě. Stoupnu si ke hraně stolu a s maximálním soustředěním se na zlomek vteřiny postavím na jednu nohu, přičemž se zpomaleně hroutím na stranu druhou.  Mám za to, že takhle nějak vypadají groteskní herecká cvičení nazvaná Práce s tělem. Abych to vylepšila, zkusím

Protesty proti policejní brutalitě a násilí na černoších v USA se rozšířily po celém světě. I když se o případech fatálního policejního pochybení hojně diskutuje, nabízí se otázka, čí životy z řad černochů vyvolávají empatii a solidaritu. Hnutí Black Lives Matter neboli Na životech černochů záleží už dlouhodobě upozorňuje na to, že černoši s postižením jsou taky černoši. „Odpočívej v síle, Oluwatoyin Salau,“ stálo v jednom příspěvku, který jsem zahlédla na Facebooku. Dvacetiletá absolventka střední

Knihy už čtu nějakou tu dobu. A svůj literární vkus si i teď, s blížící se třicítkou, stále tříbím. Momentálně se vracím do svých náctiletých let a čtu knihy tzv. „young adult“, neboli pro mladistvé. Literatura však v mém životě neměla vždy tak jednoznačné místo. Ještě donedávna jsem si myslela, že knihomol je nudný patron. A co já udělám? Začnu číst romány pro mladé dívky, které jsou mnohými považovány za pokleslý žánr. Ale

Tento výrok jsem kdysi spatřila natištěný na hrnečku, který prodávali v dárkovém oddělení vedle knihkupectví. Přestože mám v kredenci trvale „přehrnečkováno“, zmíněný kousek jsem si domů ještě pořídila. Zatoužila jsem mít tu hlubokou pravdu denně na očích. Knihy jsou totiž našimi věrnými přáteli, průvodci od dětství až do konce života. Jsou tu pro nás při objevování světa, stávají se záchytným bodem v období dospívání, zálibou v dospělosti. Cestují s námi na prázdniny a dovolené. Jsou

Jestli existuje poučka, ze který jsem perplex, pak je to doporučení buď sama sebou. Jen jestli všichni ti motivátoři a lidi, co dávají na konec postů symbol namasté, vůbec vědí, co po mně chtějí. Kdybych byla výlučně sama sebou, pořídila bych si tělocvičnu, vířivku nebo bazén, huňatej koberec, saunu, zahradu se vzrostlými listnatými stromy, pár koček, vysoký křeslo, velkou lampu, sluchátka a knihovnu plnou knížek, filmů a hudby. Všechno

Moje letošní zkušenosti s vracejícím se abscesem jsou vděčným tématem k hlubšímu zamyšlení. Protože mě tyhle situace chtě nechtě nutí řešit jejich pravou příčinu, ne jenom důsledky, krev a hnis. Z lékařského hlediska se jedná o výduť ve tkáni, která by se po drenáži zánětu měla samovolně zevnitř zatáhnout a nakonec uzavřít. Jedním z mých častých a nejméně oblíbených příznaků Crohna byly právě opakující se perianální abscesy a píštěle. Roky jsem trávila drenážemi, redrenážemi či

Stejně jako v manželství také ve vztahu rodič – dítě musí být dospělý dítěti nebo dospívajícímu oporou v dobrých i zlých časech a neodkládat ho jen proto, že je jiný než on sám. Možná jste tu zprávu také zaznamenali – americká vlogerka Myka Stauffer se spolu s manželem vzdala svého čtyřletého adoptovaného syna Huxleyho. Ten pochází z Číny, kde byl po narození umístěn do dětského domova. Staufferovi ho před třemi lety adoptovali