Minulý víkend se konalo moje první setkání pro pacienty ve spolupráci s Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze a firmou Dansac. Byla jsem nesmírně šťastná za ohlasy, které jsme dostaly od účastníků. Celková atmosféra nakonec převýšila i moji nervozitu a já si jakž takž vzpomněla na svoji řeč, která se mi to ráno vypařila z hlavy…
Možná jste slyšeli už o nějakém případu, kdy postižený musel vykonat nějakou práci zadarmo, ačkoliv by za ni dostal s největší pravděpodobností zaplaceno, kdyby postižený nebyl. Nebo by zaplaceno nedostal, ale stejně by to vypadalo úplně jinak.
Nastupuju do autobusu. Řidič se ke mně nakloní a důvěrně mi sdělí, že ráno vezl moji sestru. Moment, tady něco nehraje. „Má úsměv skoro jako vy. A berle,“ dodá spiklenecky. Aha, už jsem doma. A zase nemám slov.
Kdo nás čtete pravidelně, už toho o mně něco málo víte. Kdo ne, mrkněte se, pokud chcete… Od okamžiku, kdy mě Helča Tutterová koncem dubna letošního roku prvně kontaktovala (díky, Helčo) s nabídkou pracovat pro Inspirante, projekt spolku Revenium, na pozici korektorka a redaktorka, už šlo vše fofrem…
„Dělá si legraci? Co je to za člověka?“ Nedivila bych se, pokud byste byli po přečtení nadpisu sloupku pohoršeni a častovali mě výmluvnými gesty. Tento výrok však nevzešel z mého způsobu myšlení a vnitřních hodnot, natož z mých úst.
Nechápu, že lidi s dětskou mozkovou obrnou nejsou hvězdami Hollywoodu. Vystřihnu nádhernej kaskadérskej kousek, stačí si jít do kuchyně pro čaj a překračovat spadlou lžičku. Pro jasnýho Oscara mi dejte roli v hororu. Fakt. Děsím se božsky. A všude.
Zkraje minulého týdne mi trhali osmičky. Vzhledem k tomu, že se samozřejmě jednalo o zánětlivý případ, jsem dostal antibiotika… Drahé pilule mi ovšem nejen (snad) vyhnaly zánět z těla, ale ještě mi absolutně rozhodily metabolismus. Tahle lambáda může trvat prý ještě několik dní. Jak už to ale paranoidní našinec má, přišly mu na mysl ty nejhorší možné varianty…
Jako mají zdraví lidé životního partnera, žijí pohlavním životem a zakládají rodiny, tak chtějí životního partnera, pohlavní život s ním a založit rodinu také zdravotně postižení lidé. To je přece přirozené.
Když se řekne feminismus, spousta lidí začne kroutit hlavou, obvykle nesouhlasně. Často si totiž pod tímto slovem vybaví to, co je na feminismu z jejich pohledu nejhorší, a od té doby se mu vyhýbají jako čert kříži.
Prostě proto, že je to potřeba. 😊 Je potřeba občas vylézt ze svojí ulity ven a promluvit si s někým, kdo nám porozumí. Kdo přesně ví a chápe, čím si procházíme a jak je to náročné. V listopadu budete mít dvě možnosti se se mnou setkat a dozvědět se víc o hojení ran. Nejprve v sobotu 10. listopadu v pražské Všeobecné fakultní nemocnici a také 24. listopadu v Brně v prostorách firmy Dansac.
