Partnerské vztahy a intimní život mi někdy připadají jako nejsložitější hádanka života. Problémy v práci se vždycky dají vyřešit, mají určitou logiku. Kdežto emoce častokrát jakoukoli logiku postrádají, jsou zmatečné, dochází k nedorozumění, výbuchům, nebo k jejich potlačení, neřešení.
Cvičení dělá mistra. To je pravda, záleží však na druhu aktivity. Vždy lapnu po dechu, když v souvislosti s přibývajícími hospitalizacemi, operacemi, pokusy s trefováním se do správné léčby, novými diagnózami a prakticky nepřetržitým tápáním a rozbolavěním těla i duše, slyším rezolutní: „Tobě už to tak nepřijde, jsi přece (musíš být) dávno zvyklá!“ Snad by si z toho jeden mohl udělat kratochvíli a mít i potěšení!
Nemá ruce, ale po večerech štrikuje overaly. Nemá nohy, zato staví běžecký trofeje i na madlo dveří. Je obézní, ale zbohatl na sérii kuchařek o čokoládě bez tuku, cukru, kakaa a kalorií. Jupí.
Kdyby mi někdo před pár týdny řekl, že napíšu článek o infodumpingu neboli sypání informací, velmi bych se tomu divila, neboť jsem v té době netušila, co to ten infodumping je. Je to zvláštní, protože ho provozuju snad celý život, ale až dosud jsem nevěděla, že má speciální název. Proto jsem se ostatně o něm rozhodla napsat.
„Vážený zákazníku, děkujeme vám za nákup výrobku nové generace. Věříme, že budete s jeho kvalitou spokojeni. Nyní vyčkejte na zprávu od svého dopravce.“ Nechce se mi vyčkávat. Můj dopravce by mi totiž nejradši naskenoval sítnici, balíček prohodil oknem dodávky a frčel za dalším kšeftem.
Když vás něco bolí, jdete k doktorovi a chcete pomoc. To je přece jasný. A tak jsem se jednou vydala i já. Nebylo by na tom nic až tak zvláštního, kdyby v příběhu nehrála roli diagnóza Osteogenesis imperfecta, česky „lomivost kostí“, s níž brázdím tento svět už 28. rok. V tomto případě byl příběh spíš takovým vtipem: „Jde ‚lomivka‘ k doktorovi a ten se ptá – Copak jste dělala? – Ale, pane doktore, nic. To
Pokud nemáte tuto kartičku, jste mrtví. Nejen prakticky, ale úplně. Alespoň tak se občas tváří zdravotní sestra, když jí sdělím, že průkaz pojištěnce nemám u sebe…
V předvánočním čase nás v NEJSEMTABU napadlo, že bychom moc rády udělaly lidem radost nějakým nevšedním zážitkem. Tou dobou jsme navázaly spolupráci s firmou Tamsin, která dodává na český trh dámskou módu z Velké Británie. A jelikož šaty dělají člověka, nápad byl na světě! Vyzveme ženy, aby se nám přihlásily do soutěže, tři z nich vylosujeme a obdarujeme je šaty vybranými přímo pro ně. Podtitulem soutěže bylo „Vykroč do nového roku sebevědomá
Podívá se na mě a hledá ta správná slova. „No, ono je to asi těžký, když máš… když jsi… neuraž se…“ Tak schválně. „Když jsi omezená, chápeš,“ vychrlí nakonec a sklopí oči. Chápu. Neudržím se a začnu se smát. On taky. „Promiň, nevím, jak o tom mluvit, je mi to blbý.“
Čas od času nějaký režisér natočí hraný film, ve kterém se vyskytnou postižené postavy. To je samo o sobě skvělé, protože postižení lidé na tomto světě existují a není žádný důvod, aby se nevyskytovali ve filmech. Potíž nastává, když roli obsadí osoba, která dané postižení nemá. Jsou lidé, kterým to nevadí, jsou lidé, kterým to vadí, a právě proto bych ráda nad tímto problémem zapřemýšlela.
