Jako mají zdraví lidé životního partnera, žijí pohlavním životem a zakládají rodiny, tak chtějí životního partnera, pohlavní život s ním a založit rodinu také zdravotně postižení lidé. To je přece přirozené.
Když se řekne feminismus, spousta lidí začne kroutit hlavou, obvykle nesouhlasně. Často si totiž pod tímto slovem vybaví to, co je na feminismu z jejich pohledu nejhorší, a od té doby se mu vyhýbají jako čert kříži.
Prostě proto, že je to potřeba. 😊 Je potřeba občas vylézt ze svojí ulity ven a promluvit si s někým, kdo nám porozumí. Kdo přesně ví a chápe, čím si procházíme a jak je to náročné. V listopadu budete mít dvě možnosti se se mnou setkat a dozvědět se víc o hojení ran. Nejprve v sobotu 10. listopadu v pražské Všeobecné fakultní nemocnici a také 24. listopadu v Brně v prostorách firmy Dansac.
Arnoldino je hodný zelinář, který se nebojí být mužem. Žije v garsonce, kterou vyhrál v tarotových kartách. Myje si nohy, luxuje, pere, větrá a umí zdravit. Denně posiluje se síťovkou kedluben. Vlasy si oplachuje odvarem z lilku, tělo maže olejem z motorovky. Po večerech hledí na rajčata a neví, jestli je tu správně. Něco mu chybí. Kredit! Odváží se k velkému životnímu kroku. Uzavře smlouvu s operátorem. Už brzy.
Po letech vyčkávání jsem se konečně vydala s Crohnem za dobrodružstvím k moři. A povedlo se! Váháte-li, zda se ještě letos odvážit někam za teplem, nejste-li zcela zdravotně fit, nebo zda to zkusit příští rok, třeba vás v rozhodování podpoří moje řádky. Berte je orientačně, každý má jiné podmínky a potřeby.
Díky dětské mozkové obrně umím jednu věc fakt božsky. Rozbít si málem hubu bez cizího zavinění. Zas jsem ho potkala a všechny svý síly vyplácala na trojboj narovnat, vyprsit, zatáhnout břicho. Prošlo by to, akorát jsem zapomněla, co dělá spodek. Můj, ne jeho. Takže jsem dost vysoko nezvedla špičku. Škobrtla jsem, ztratila poslední zbytky rovnováhy a rozplácla se mu k nohám. Snila jsem o tom, ne, že ne. Jen ne na
Podzim otevřel dveře a letní lásky vzaly definitivně roha. Tento text však nebude ani o melancholii, ani o tom, jak se jí vyvarovat… Dneska si pojďme vzít na paškál věci, na který se prostě vykašlete. Obzvlášť, máte-li RS.
Hojení ran je pro mě velkým tématem. Od nepaměti s Crohnem jsem konstantně řešila abscesy a píštěle. Hnisavé rány, které celkem zásadně komplikují život, dost bolí a vyléčit je trvá dlouho. Minulý rok jsem čtyři měsíce řešila komplikace s parastomálním abscesem, který se proklubal do píštěle. Absces se rozřízl, do rány se vložil drén, který pomáhal odvádět hnis z rány a zabraňoval opětovnému zapouzdření. Jakmile se ale z abscesu stala píštěl a ránou začala
Inspirujte se dalším hezkým zážitkem. Tentokrát o tom, kolik nenápadných podob má pomoc a komu je vlastně určená. 🙂
Já jsem velmi pro internetové diskuze. Dokonce jsem o tom napsala několik textů, abych parafrázovala jeden populární mem. Nicméně tyto diskuze mají i své stinné stránky, tím spíš pro autisty, a proto jsem se rozhodla, že vám o nich povyprávím.
