Drápu se na sedadlo. Cestující mi nejdřív podává pomocnou ruku, pak dvě čísla Strážné věže. Šmarja. Na další zastávce nastupuje stařec s hůlkou, kterou mi zabodne do nohy a s předstíraným pokašláváním na mě významně hledí. Jemu časák nikdo necpe. Zato mu nabídnou místo. Něco je v mojí logistice špatně. Nechci spasit, chci si sednout. Taky.
Pohlazení od psycholožky Předvánoční čas. Jako dítě jsem se na něj těšila. Ten čas měl svoje kouzlo. Doma to vonělo pečením cukroví, venku bylo bílo, domácí čokoláda ve formičkách se chladila venku za oknem zasazena do sněhu a v rádiu občas bylo slyšet vánoční písničky. Krásný a pohodový čas.
Když jsem byla v posledním ročníku bakalářského studia na University College v Londýně, doktor Nathaniel Coleman uspořádal panelovou diskuzi s názvem „Proč není můj profesor černý?“ Cílem této panelové diskuze bylo upozornit na disproporční zastoupení černochů mezi britskými profesory (pouhých 6 ‰, ačkoliv černoši tvoří ve Velké Británii 3 %). V tomto ročníku jsem také chodila na jeho přednášky z filozofie rasy, což byl podle mého názoru jeden z nejužitečnějších předmětů v rámci
Já zimu miluju, na mrazivé procházky ve sněhu nedám dopustit. Cokoli s vločkami mě dojímá, obzvlášť zmrzlinový pohár s vločkami čokolády. Radost mi kazí jen to, že jsem celou jednu roční dobu ve skluzu.
Seznámila jsem se s jednou skvělou pacientkou ulcerózní kolitidy, která díky komplikacím málem přišla o život. Ale přežila, dala se dohromady, vrátila se zpět do procesu, opět naplno vychovává děti, pracuje. Přijde si ale jiná, nesvá, že ji nikdo moc nechápe, možná až trochu divná. Po tom, čím si prošla už prostě není stejná jako dřív. Dnes už kouká na svět jinýma očima. Není si ale jistá, jestli
Jsem chaotik. Nemůžu za to. Člověk, který dělá dva bambilióny věcí nemůže jinak, byť by třeba rád. Dokonce si myslím, že mám daleko větší vlohy k tomu být pořádný než mnoho lidí, kteří se za pořádné úspěšně vydávají… Ale stejně vím, že to budu já, který představuje do budoucna postrach pro všechny, kteří s ním budou koexistovat. Respektive už tím postrachem jsem…
V křeči vbíhám do nákupáku a snažím se držet dekorum. Marně. Působím jako naspeedovaná péřová koule. Číhám, protože potřebuju záchod a větrák. V dosahu není ani jedno.
Jaro, léto, podzim, zima, s tím Crohnem se v klidu nedá… Co se s ním nedá? Nebo dá? Všechno a nic. Někdy. Někdy všechno, někdy skoro všechno, někdy skoro nic a někdy nic. A tak to jde pořád dokola. Když přijde zhoršení, dá se to vždycky hodit na počasí. Kde jinde hledat viníka, že… 🙂
„Měl by sis uvědomit, že jsi jen člověk,“ slýchávám často. „Já nejsem člověk!“ odseknu a začnu si googlit, jakými dalšími způsoby lze aplikovat kofein. Dobře, když ne způsob, tak alespoň formu, nebo… no prostě něco…
Minulý víkend se konalo moje první setkání pro pacienty ve spolupráci s Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze a firmou Dansac. Byla jsem nesmírně šťastná za ohlasy, které jsme dostaly od účastníků. Celková atmosféra nakonec převýšila i moji nervozitu a já si jakž takž vzpomněla na svoji řeč, která se mi to ráno vypařila z hlavy…
