Nedávno na mě v jedné diskusi na sítích vyskočily fotky s a bez. 

Doplňoval je hlubokomyslný příspěvek o odstraněném vizuálním smogu. Já nepoučená si ho doteď spojovala hlavně s křiklavými cedulemi a nápisy, přispěvatele přitom naprosto vážně rušilo chudák zábradlí. Konkrétně to z kovových trubek. 

Nebylo posprejované, zničené, zrezivělé ani bláznivě barevné, prostě si stálo podél dlouhé strmé cesty a dráždilo estétovo vnímání divoké panenské přírody. Tedy té, ve které je mimo záběr na každém rohu stánek s občerstvením, charakteristická vůně smažáku a decibely lásky.

Přála si pracovat v kavárně, ale hosty by prý děsila deformovaným obličejem.

Ta věta tehdy asi nikoho ze židle nezvedla, ale já bych chtěla, aby jo. Přestala jsem číst a chvilku koukala do zdi. Ani nevím, jestli ve mně hrklo, naštvala jsem se, nebo mi to prostě přišlo jenom hloupý a pokrytecký. Asi od každýho něco. 

Vymlouvat se na vzhled a spojovat ho se schopností dělat dobře a efektivně určitou práci je až na pár výjimek naprosto přes čáru. Zkoumat, jestli má někdo vyhovující barvu pleti, dost vlasů, hezkej hlas, ladnej krok, rychlý ruce nebo přijatelnou figuru, by zavánělo vyhazovem. Ovšem opřít se do projevů diagnózy nebo následků onemocnění, co všemu tomu můžou taky hodně ubírat, kupodivu projde. A dokonce jako oficiální argument!

Odešels. Konečně. 

Rozhlídnu se po svým jedna plus okno a vidím obtisky toho, že jsme tu byli dva. Hrnky, talířky, vidličky. Na pultu leží utěrka, o kus dál váza s májovými větvičkami a zbytek sekaný a bublaniny.

Měla bych uklidit. Ale neuklidím. Nemůžu.

Právě přetejkám dojmy a další už nepojmu. Jde o zvláštní směsici zážitků, něhy a nervozity, mixnutou s mírnou nespavostí, tlakem z práce a přemírou celotýdenního dojíždění i pohybu. Ono se to totiž nasčítá.

Jsem ráda, že mě takhle nevidíš.

„Ale ty seš přece zvyklá!“

Dostávat k téhle větě korunu, je ze mě dávno rentiérka. Dám si nohy nahoru, vypnu telefon a konečně přečtu všechny knížky i časopisy, co jich tu mám. Na to bych si zvyknout uměla. 

Jenže na předsudky ne.

A je to tu zas.
Než v buse dostanu jízdenku, není si kam sednout. 
Umím si říct, jenže mi zrovna bylo tak hezky, že jsem s nikým mluvit nechtěla. Přitom vím, že sázet na to, že mě někdo zmerčí a zvedne se, je fakt loterie. Obzvlášť tam, kde má tři čtvrtě cestujících na hlavě kapuci, v uších sluchátka a oči přilepené na mobilu.

A je to tu zas. 

Další článek o člověku s handicapem, co se v každé druhé odpovědi tlemí a navrch má hravou přezdívku typu Knoflík, Kečup, Masařka nebo Sumec. Stejnou náladu jedou i fotky, na kterých Masařka zvesela poletuje po kavárnách a Sumec se s Kečupem noří do vln televizní zábavy. A protože to není jen tak, hodlají o tom napsat knihu. To teda bude trhák!

Potřebovala jsem na tiskovku, proto jsem žhavila drát. Takže už vím, kdo nestíhá, marodí, má jen jedno auto (proti dvěma nohám?) a všechno ho dere. A vůbec, proč to chci, vždyť fest sněží a mrzne. A klouže to každýmu.

No jo, no.

Nakonec se uvolil dlouholetej kamarád. Bylo vážně milý konečně nevysvětlovat a nepasovat se do rozvrhu tak, aby se dobrej skutek spáchal v rámci něčeho dalšího. I díky němu jsem nic nemusela rušit, i když moc nechybělo.

No ne, no.

Koukal na mě dost překvapeně. 

Oceňuju, že netroubil, negestikuloval, jen se skrz sklo divil. 

Asi začnu na prsou nosit výstražnou vestu s nápisem: „Short vehicle, don´t follow me!“ nebo hezky česky: „Nerušit, scházím bez vyzvání!“

Nedělá mi to radost, jenže někdy to jinak nejde.

Vím, že bych jako chodec měla jít výhradně po chodníku. Ten by z podstaty věci měl být vcelku, schůdnej, v rovině a bezpečnej, čili rozhodně klidnější a uhlazenější než silničky v zástavbách a okolí.

Jenže kdoví jestli. Mám totiž neodbytnej dojem, že o podvozek se lidi starají víc než o vlastní nohy.

„Ale Google píše, že obrna se s věkem nezhoršuje,“ sdělí mi s nadějí v hlase, a protože se právě protahuju, pošimrá mě zezadu na krku.

„Bfff!“ odpovím mu naprosto jednoznačně. Google rád kecá a na hrátky nemám kdy, dochází mi vzduch. Navíc si připadám šejdrem, jako bych měla jednu stranu těla kratší a širší zároveň. 

„Takže si to taky myslíš? Nepřipadáš mi horší. Vlastně ani starší.“

Šmarjá, proč mi to říká teď, s hlavou mezi koleny? Až se zvednu, budu červená, rozcuchaná a udejchaná. Hotovej důkaz svěžesti, mladosti a krásy. „Hááááá,“ dostanu ze sebe důležitě, když konečně narovnám záda.

„Budeme zpívat? Hááááálí, belí, koně v zelí. A dál nevím, rudá Helí…“

Ještě že ho mám hezkej. Myslím zadek.   To mi blesklo hlavou, když mi paní ve frontě položila obě dlaně právě tam a vší silou zatlačila. Měla jsem jí říct, že potřebuju spíš podebrat, ne postrčit, ale už bylo pozdě. Ztratila jsem zbytky stability a zlomila se v pase. Řidič vyloženě zíral, jak na něj holky letí. Dokonce přijal žádost o ruku a začal mě za ni vehementně táhnout dovnitř.  To