„Tak snad půjdete dál!“ vyštěklo plexisklo. 

„Dobrý den,“ odpovím do místnosti a zkouším si nevyčítat, že mám ve zvyku nejdřív klepat. Rozhlídnu se, usadím a věci položím na zem.

„Nedávejte tu tašku pryč, doklady budete ještě potřebovat!“

Škoda, že tu nejsou luxfery, ty by mě tak nedirigovaly. Po chvíli rozeznám hlavu úřednice, co pro své povolání položí život. Ten můj teda určitě. 

„E-mail, nebo telefon?“

Na občanku? Ani jedno! „Prosím neuvádět.“

Tahám ze všech sil, ale zavřít fakt nejdou. Mým směrem se ani nehnou, a než najdu grif, bude po všem. To si nemůžu dovolit, mám to tak tak, chápete.

Kouknu doleva, doprava (nevím proč, asi podle detektivek) a aspoň přivřu. Pak zkouším položit nohy dostatečně pohodlně a nemít je ani v umyvadle, ani na toaleťáku. Říkejte mi sardinka.

Až vsedě zjišťuju, že dveře se nejen nezavírají, ale dokonce se samovolně otevírají. Pomaloučku, polehoučku, vytrvale. Snažím se to ignorovat a dokončit misi, jenže svěrače bez soukromí drží a nepustí. Na rozdíl od dveří, jestli nezrychlím, budou za chvíli dokořán.

V knihkupectví listuju populárně-naučnou knihou, co má na konci několik stran zdrojů včetně těch v angličtině. Nechám se tím trochu uchlácholit, než narazím na informaci, že „plavání je vhodné i pro lidi s infantilní cerebrální parézou“.

Vracím se pětkrát, odolám pokušení to cvaknout, protože sbírám inspiraci na citáty na hrob. Živě se vidím, jak coby redaktorka s infantilní cerebrální parézou děsím respondenty tričkem se štěňátky nebo nejnovější motorovou pilou, případně obojím. Takhle zní obrna světácky až hororově, chraň se, kdo můžeš.

„Ale neboj, jede tam metro, takže to dáš bez bariér.“ 

Někdy bych chtěla vidět lidem do hlavy. Vážně řekl právě tohle? 

„Počkej, proč myslíš, že v metru nejsou bariéry?“

„Hele, metro je na každým rohu, je dobře dostupný, dodělávají tam výtahy, jsou tam eskalátory a dobrý značení. Nástupiště jsou placatý, je tam koho se zeptat nebo poprosit o pomoc, ve stanici sedí dispečer. Navíc je metro rychlý a jezdí každou chvíli.“

Nedělá on v dopravním podniku? Nedělá… Můžu mu přiznat, že jsou stanice, co nedávám?

Vždycky jsem si myslela, že ergonomie má usnadnit život, a pak jsem vlezla do moderního autobusu. Ať se klidně vylepšují, ale projel se těmi vozy vůbec někdo? Třeba s babičkou, dítětem, s člověkem o berlích, po mrtvici nebo jen s velkým nákupem? Zkoušel se neumazat, nezdržovat a vystoupit jinde než na konečné nebo na hodně vytížené zastávce?

Designéři se momentálně předhánějí v oblinách, takže uvnitř to často vypadá jako něco mezi kinder vajíčkem a tubusem. Interiér se razantně zúžil, takže uličkami se důstojně a čelně projít nedá. Možná proto se začala nosit krátká trička a ledvinky posouvat k ramenům a pod hlavu, kolem pasu byste se jednoduše zasekli. I na místech je najednou ouzko a nepřetejkat k sousedovi vážně nejde.

Od doby, kdy nám na trase plošně zavedly zastávky na znamení, hraju za jízdy žertovnou bojovku najdi správné tlačítko. Nezrakvi se ty ani ten vedle tebe, za tebou nebo skoro na tobě, zmáčkni dostatečně včas a doufej, že dáváš ten správnej signál. 

Protože to, že něco pípne, blikne nebo že se u dveří šikujou Hujerovi, vůbec nic znamenat nemusí. Když na to přijde, vůdce vozidla bez problémů začne trpět selektivním vnímáním a ke všemu se může dožadovat těch správných barev, nápisů nebo piktogramů na tlačítkách.

Živit se písmenkama je záludný.

Nevěděla jsem, že chci zrovna tohle. Jenže mě bavilo toulat se ve vlastní hlavě a skládat myšlenky úplně jinak, než po nás chtěli ve škole. Věřila jsem, že psaní je hodně svobodomyslná činnost. Jako že sedím, dumám, usrknu kafe, začnu ťukat do klávesnice, otevřu okno, lednici, hlavu a jedu, než to tak za hodinku sfouknu celý. A protože mě láká nadsázka i černej humor, servítky si brát nemusím a vlastně ani nechci. Ke všemu si mám povídat s lidma a dozvídat se něco novýho, takže nehrozí, že ustrnu, okorám a budu se nudit.

Určitě je tam proto, aby šel líp otevřít. Přesněji, aby vůbec šel otevřít.

Takovej ten odchlípnutej rožek od sýra, co vyzývá k tomu, ať si škubnu. Jenže trhám a nic. Obal drží, mnoha kombinacím tahu, tlaku, kluznosti a přísavnosti navzdory. Jo, můžu si vzít nůž nebo klíče, lžičku, kladivo, prostě co je po ruce. Jenže jde o princip. Jakože když už tam ten okraj je, měl by být k užitku. (To sice vylučuje existenci celulitidy, ale víte, jak to myslím.)

Citlivka, plačka, měkejš.

Tak to budu zřejmě já. Nechci bejt, ale jsem.

Všimněte si, že když na veřejnosti zvýšíte hlas, nadáváte nebo se hádáte, je to vlastně cajk. Kolíkujete si terén, nenecháváte si nic líbit, dáváte o sobě vědět. Působíte sebejistě a dospěle, možná i trochu světácky, protože umíte reagovat, stírat, případně křičet.

Zatímco když nejdřív zaraženě mlčíte a pak se vám ze všeho začne klepat brada nebo vlhnout oči, jste za slabocha nebo malý dítě. Ztrácíte kredit i nárok na svůj styl. Měli byste vypnout hruď, napnout síly a něco ze sebe vypotit. Jenže ono to jaksi nejde hned. Zamrznete a jediný, na co v tu chvíli myslíte, je nebejt. Teda ne vysloveně umřít, i když to by asi taky bylo řešení.

Hokej je moje každoroční narozeninová kulisa. Pamatuju si termín mistrovství světa hlavně kvůli tomu a dávno jsem se přestala ptát, proč se něco tak zimního hraje zrovna v květnu. Asi na mou počest.

Letos jsem se zase těšila a chtěla jsem si hlášky zapisovat, jenže bych pak byla jako v práci, takže radši bez notýsku a pěkně napnout uši. A prvně jsem si uvědomila, jak moc chlapská je to hra. Já vím, že stárnu, ale dávám si rozbory před zápasem a najednou mi z nich trčí hlavně statistika. Kdo proti komu hraje a jak si spolu vedou, to ještě chápu, ovšem dál už mi to uniká, třeba jako průřez letopočty nebo stejnými halami s jinými mančafty…