Právě jsem se vrátila z výletu s kamarádkou a ptám se: Co ve skutečnosti znamená být normální? Jsme šílení my, nebo tato společnost? Jak vlastně poznáme, že jsme zdraví? Je možné se doopravdy zotavit z vážné psychické nemoci, přestat jednou brát konečně léky a na psychoterapii docházet „jen“ jako na podpůrnou, preventivní službu v každodenním životě, ne na nezbytnou, léčivou součást psychiatrické léčby? Poslední tři dny jsem se cítila normální. Po tuto

Čas vlahých večerů, hudebních festivalů, optimismu, čas svobody a radosti: léto se pomalu blíží a já se ho nemůžu dočkat. Odjakživa jsem toto období milovala. Charakterizuje mě to natolik, že pro moji první psychoterapeutku to bylo znamení, že mám v rámci psychické kondice „zdravé jádro“, jdoucí ruku v ruce třeba taky s tím, že mám raději brzká rána než temné noci; ač jsem tedy, co se týče cirkadiánních rytmů, spíše

Letos mi bude třicet. A jsem v bodě, kdy se rozhoduji, jak dál. Bilancuji. Ohlížím se za uplynulými deseti lety, kdy začala moje dospělost. Stihla jsem odmaturovat, vystudovat vysokou, získat první „serióznější“ práci, navázat nová přátelství. Asi se shodneme, že věk mezi dvaceti a třiceti je náročný; ač někteří rádi říkají, že v pětadvaceti „jsme přece mladí a jen si užíváme“. Faktem ovšem je, že v tomto věku nejčastěji dokončujeme vzdělání

Na poslední terapii jsem s psycholožkou řešila, jak vnést režim do běžných dnů. Jelikož pracuji z domova, mám organizaci svého času výhradně ve své (bez)moci. A jelikož se má začít od píky, mluvily jsme o naprosto základním kameni dne: ráno. Jako absolutní sova, co se týče výkonnosti a energie, je tato část dne pro mě nejtěžší; na rovinu: každý den jsem ráda, že vůbec vstanu z postele v nějakou rozumnou dobu. Takže

Před pár dny (shodou okolností na tátovy a tetiny narozeniny) to byl přesně rok, co moje máma zemřela. Nebylo to tak smutné, jak jsem čekala; ale myslela jsem na ni pořád. Ten den jsem nedělala nic neobvyklého: vyřídila jsem patřičná blahopřání, která se tak „pěkně“ sešla v jeden den (jsou tohle ty věci mezi nebem a zemí?) a užívala klidnou neděli. Je to paradox, jak se to sešlo: v jeden

V poslední době se mi vrátil jeden pocit; možná vlastní hrdost? Uvědomila jsem si, že se chci (opět) starat především sama o sebe. Nutno dodat, že tomu tak nebylo vždy. Ještě donedávna jsem upřednostňovala jiné před sebou; přikládala větší váhu vztahům, potřebám, přáním jiných. Relativně jsem si na to zvykla a nepřipadalo mi to divné. Během uplynulého týdne, kdy mě chytla menší viróza, jsem si to však

Pózor! Hezky na značky, paty k sobě, špičky od sebe – i takto, přeneseně vzato, jako baletky a baleťáci se občas stavíme do latě, čelem k zrcadlové stěně, kde se vidíme celí, ale to důležité nám nezřídka uniká. Je to klišé, ale je to tak: jsme příliš orientovaní na výkon, žijeme hektickým způsobem a nevěnujeme dostatečnou pozornost svým tělům. Paradoxně jsem nedávno narazila na video na Instagramu, kde jedna influencerka

Přemýšlím, na jaké téma zvolím tento sloupek, a vzpomenu si na nedávný večer, kdy jsem otevřela soubor se svými – k mému údivu – už dva roky starými povídkami. Je to takový zvyk. K literární tvorbě se totiž uchyluji pokaždé, když mě následující den čeká něco důležitého a já jsem trochu nervózní. A ten večer takovým byl: čekala mě návštěva doktora mimo Prahu a já jsem z cestování vždycky trochu vyklepaná. Kam

Toto pondělí byl velký den: čekalo mě první sezení u nového psychiatra. Jelikož jsem přestala být spokojená se svojí současnou doktorkou, dostala jsem doporučení na odborníka na diagnostiku a medikaci. A protože jeden ze svízelů, který mě v poslední době trápil, bylo podezření na (ne)vhodnost momentálně nastavených léků, neváhala jsem a k novému doktorovi, který sídlí v Mělníku kousek za Prahou, jsem se hned objednala. Musím říct, že ten den před termínem

Moře pocitů again. Dovolená ve Španělsku mi skončila a já mohu se zadostiučiněním konstatovat, že všechny mé obavy byly zbytečné. Bála jsem se především předcestovní horečky, která může být s úzkostí docela problém – zvlášť když necestujete sami. Podle očekávání a „nočních můr“ jel mozek na plné obrátky a skoro to vypadalo, že nepojedu. Bála jsem se o to víc, že cestou nazpátek jsem měla letět sama letadlem – poprvé