Zítra, příští týden, jak budu mít trochu volněji. Tato slova, někdy věty, kdy se dušuju, že udělám pořádek ve sklepě, spravím zásuvku, konečně uklidím ve svém pokoji, pronáším s železnou pravidelností. Slíbím cokoliv, abych měl svůj klid, pohodu a nemusel nic akutního řešit.
Zima není moje oblíbené roční období. Málo slunce a bující přírody má na mě sedativní účinek. Stejně jako moje medikace. Nejradši bych jako medvěd zalezla a spala zimním spánkem.
Vždycky si myslela, že jí se to stát nemůže.
Filmy o týraných ženách měla za něco mezi pohádkou, detektivkou a romancí. A na ty podle skutečných událostí koukala soucitně, ale dost vyjeveně. Nechápala, čemu ty holky vlastně věří, nechápala, že okolí dokáže přihlížet proměně v ustrašenej uzlíček nervů, nechápala, kolik je v tom lži a čekání na něco, co nikdy nepřijde a možná ani nikdy nebylo.
Snad každý si čas od času poznamená nápady, myšlenky a pocity, minimálně úkoly a plány. Někdo holduje svěřování tajností deníku, jiný otiskne osobnost a fantazii do literárních dílek a útvarů. Jen tak, na pohodu a pro radost. Ovšem jak přijde řeč na termíny a obživu, to je rázem jiná čtverylka! Je to tady! Blíží se den odevzdání zadaného textu, možná už včera bylo pozdě, ale před očima poblikává pouze značka kurzoru a svítí
„Také toužíte být milována? Objevte omlazující krém…“ Nene! Málem jsem spadla z orbitreku. Reklama v telce, v hlavním vysílacím čase, pro ženy padesát šedesát plus. A odvážná myšlenka, že s hlubokými vráskami to jaksi nepůjde, nikdo vás totiž nebude mít rád (!). Vzpomínám si na jednoho týpka, co mi z života vrávoravě odkráčel, protože nebejvám namazaná, ale krém hádám nemyslel. A nedokážu si vybavit žádného, co by mi pochválil kluznost tváře a pleti.
Rauty vymyslel někdo, kdo nemá rád jídlo. Jinak si jeho nástrahy nedovedu vysvětlit.
Jakmile se na recepci objeví kus žvance, okamžitě ho uzme někdo, kdo nestíhá a od rána nejedl. Co na tom, že je osm dvacet a demonstrativně strádající kolega by si jinak mohl koupit bufet i se svačinářkou. Tady jde o lov, o kořist, o prestiž. Pamětníci z tiskovek zamáčknou slzu za Holubí letku.
Docela nedávno jsem opět onemocněl. Ale ne, nevezli mě tentokrát sanitkou do blázince. Jenom mě bolela hlava, v krku a pořád se mi chtělo spát. Prostě jenom taková „rýmička“, kterou bylo potřeba vyležet a vykurýrovat v posteli. Na jednu stranu mě přemáhala únava, na druhou stranu jsem měl výčitky svědomí, že ležím a nic nedělám. Nic nedělám? Ano, pokud však se do toho nicnedělání nepočítá neustálé přemýšlení o tom, co jsem
Proč je setkání s psychoterapeutem stále pro tolik lidí až ta poslední možnost? Může za to stigma spojené s psychiatrií jako takovou? Možná děláme mentální zkratku psychoterapie rovná se psychiatrie. Co kdyby se mnou nebylo něco duševně v pořádku, že bych byl/a „blázen“? To je natolik děsivá představa, že radši budu zkoušet všechny jiné cesty, jen tu terapii ne.
Jak se přemoci a začít hubnout? Kolega Břéťa Lapisz má ve svém sloupku Postřehy naivního optimisty promyšlený návod. A aplikuje ho sám na sebe.
Venku lítají teploty sem a tam, skoro to vypadá, že se do několika dní chtějí vměstnat téměř všechna roční období. Laškovnost počasí vyloženě závidím. Zatím totiž na rozvernosti nemám ani pomyšlení. Ale vyzraju na to. Permanentně se totiž těším! Eva Havlíčková a její sloupek #nechbroukažít
