Viděla jsem ho přicházet, na zastávce jsme se dali do řeči. „Pojeď jako průvodce, nic nemusíš.“ Viditelně ztuhnul. „Ne, to je hloupý.“ „Pro koho? Sim tě, tvař se důstojně a je to. Když ta možnost je…“ Řidiči to bylo úplně šumák, ale on v klidu nebyl. Sice neprotestoval, ale jakmile jsme se usadili, až moc hlasitě zjišťoval, co mi má podržet a s čím potřebuju pomoct. Když jsem se

Slunce pálí, asfalt se málem vlní pod nohama. Zapíchnu se u zábradlí a čekám na tramvaj. Ta přijela, akorát jako druhá.  Hm, takže nepojedu nikam. Sleduju, jak lidi překotně dobíhaj a mávám na řidiče. Ten mi zamává zpátky a profrčí, aniž by na zastávce aspoň přibrzdil. Když nemám na to nachodit na ostrůvku metry a dojít až k dalším vozům v řadě, mám smůlu. A když chce někdo nevidět, jak se za chůze

Dveře výtahu se otevřely a my na sebe koukaly zblízka. Tekly ze mě čůrky vody. Oblečení se mi lepilo na tělo, hotová funky reklama na kokosovej sprchovej gel. „Ježišikriste!“ vyjádřila paní u dveří svou averzi ke kokosu. „To se vsákne,“ chtěla jsem říct. Ale neřekla. Místo toho jsem se usmála, vystoupila z kabiny i z loužičky a prokapala se k východu z budovy. Tam jsem narazila na hlouček lidí.  Choulili se, tvářili tragicky