Představte si slečnu, která se při intelektuálně masochistické chvilce zeptá vzdělaného a empatického člověka na to, proč má čelit tomu, že rodiče jejího partnera ji berou jako prohru.  Teda ne přímo ji, ale fakt, že má handicap. Ten je kdovíproč na pomyslném seznamu toho, čím by partnerka oplývat rozhodně neměla. Hned vedle nechuti vařit, uklízet, chválit, pracovat, nebo naopak chuti holdovat prostopášnostem, alkoholu a drogám.  Diskuse je z toho

Na peróně míjím dvojici. On na pohled zdravej, ona ne. Drží se za ruce a on jí občas dá pusu do vlasů. Na peróně míjí dvojici spousta dalších dvojic i lidí, co spárovaní nejsou. Na peróně občas míjí dvojici někdo, kdo míjet zapomene. Stojí, čumí a nechápe. Jako by bylo co chápat. Lidi odjakživa fascinuje soukromej život těch druhých. Dá se v něm přehrabovat a zjišťovat si, jak jsme na

Je jaro, kolem to pučí, tak nechám vyrojit pár myšlenek ve stylu kmene odminula. Představte si, že máte odmalička handicap, na kterej okolí nějak reaguje. Holt pořád ještě nepomřeli ti, co si zvykli vynášet soudy a umravňovat, co se co máte kymácet světem, když tím rozrušujete zaryté pořádky a pokoušíte něčí estetické cítění! Moderní přehnané sebeprožívání vám sice cpe, jak úžasní a jedineční jste a že ve šmatlavých nohách

Mžourám na displej, jestli jsem se náhodou nespletla. „… a navíc jsi z našeho kmene, chápeš.“ Nespletla. A chápu, i když chápat nechci.  Nevím, proč bych si s ním měla rozumět jenom proto, že má taky handicap a taky špatně chodí. Logiku to samozřejmě má.  Lidi, co pocházejí z podobných prostředí a zažívají stejný věci, si teoreticky můžou notovat, protože mají obdobnou všednodennost. Chápou, co znamená jezdit do lázní, lítat na fyzioterapii, klepat