Při pádu jsem si rozbila hodinky, odletěly mi z ruky.  Lepší, než kdyby to bylo obráceně, jenže já mám k věcem citovej vztah. Okamžitě si vyčítám, co jsem řemínku způsobila. Lepším se, už nepláču, že ho to bolí, pláču, že to bolí mě. Ale dobrý, vleže na zemi ani nemusím předstírat, že slzím kvůli odřeninám. Odnesu hodinky k opravě, dá rozum. Vyhodit je, že jim to nespíná, mě

Představte si slečnu, která se při intelektuálně masochistické chvilce zeptá vzdělaného a empatického člověka na to, proč má čelit tomu, že rodiče jejího partnera ji berou jako prohru.  Teda ne přímo ji, ale fakt, že má handicap. Ten je kdovíproč na pomyslném seznamu toho, čím by partnerka oplývat rozhodně neměla. Hned vedle nechuti vařit, uklízet, chválit, pracovat, nebo naopak chuti holdovat prostopášnostem, alkoholu a drogám.  Diskuse je z toho

Na peróně míjím dvojici. On na pohled zdravej, ona ne. Drží se za ruce a on jí občas dá pusu do vlasů. Na peróně míjí dvojici spousta dalších dvojic i lidí, co spárovaní nejsou. Na peróně občas míjí dvojici někdo, kdo míjet zapomene. Stojí, čumí a nechápe. Jako by bylo co chápat. Lidi odjakživa fascinuje soukromej život těch druhých. Dá se v něm přehrabovat a zjišťovat si, jak jsme na