Ten chodník nesnáším.  Je v něm plno kamínků, je křivej, a kdybych zakopla, budu si štěrk z kolen a dlaní dloubat ještě měsíc. I když je naproti i o kus dál nově vydlážděnej, chybí mu nájezd. Já sice nejedu, ale obrubníky už pár let nedávám, nějak ztrácím potřebnej švih. Za zády mám silnici, pod sebou hrbolky a před sebou nic. Čili hazard.  Nádech, výdech. Čím jsem blíž, tím víc se šourám. Což

Už je to tady zase. Částka na vyúčtování nesedí a já nevím proč.  Koukám do rozpisu a začínám se chytat. Všichni telefonní operátoři mají ze zákona povinnost klientům, co mají průkaz ZTP/P nebo nově i nízký příjmy, snížit tarif o dvě stovky. Modrej to dotáhl k dokonalosti a sumu navýšil ještě o padesát korun. Vždycky mi to přišlo jako hezký gesto a slušná konkurenční výhoda. Až doteď. Teď tuhle částku zrušili.  Jasně, operátor

Vím, že věta z nadpisu je myšlená dobře, ale jen minimum lidí ji myslí naprosto vážně a chápe, co taková pobídka znamená v praxi. Včetně mě. Jde totiž o zvláštní odnož umění říct si o pomoc a já pořád čekám, kdy si nebudu připadat hloupě, provinile, vynuceně vděčně nebo jako malý dítě, co si zasloužilo cukrátko a musí hlavně hlasitě poděkovat. Vidím, že jsou lidi, co v tom umějí chodit a ruku v ruce s vlastní