Tak mi odešel navždy. Ne chlap, ale telefon. I v nabíječce se odmítal rozchodit, čímž se mnou zázračně držel basu. Resuscitovala a ukecávala jsem ho celý den, jenže si vždycky zaflirtoval, bliknul „jsme s vámi“ a zdechnul. Trochu mi tím připomněl jistýho ajťáka, kterej měl po sdělení verze mého androidu podobný výpadky vědomí a nakonec mi veškerý přístupy zahesloval na tolika místech, že jsem rezignovala a pořídila si modernu.

Odmala nosím poměrně silné brýle. Od začátku mého vnímání jsem tak zvyklá na nepatrný doplněk svého zevnějšku. Nikdy jsem s brýlemi neměla problém, když nepočítám ústrky na základní škole a dětinské častování „brejloune“. Trauma z toho nemám. Některá omezení však ano. Nemohu například praktikovat některé sporty (což mi vzhledem k mému pohybovému nadání ani tolik nevadí) a mám pomalejší reflexy, což se projevovalo například na gymplu při hodinách tělocviku, konkrétně při volejbalu

V posledních týdnech se velké množství Čechů semklo a opět potvrdilo dávnou pravdu, že jde-li do tuhého, společně zaberou, táhnou za jeden provaz, pomohou si navzájem, podrží svůj národ. Velká pravda také je, že života běh si bude zdravě vyklusávat jen tehdy, zavládne-li rovnováha, k tomu trochu toho účetnictví „má dáti dal“. V současných krizových dnech se bohužel znovu potvrdilo i to, že u významu výrazů rovnováha a svoboda stále ještě dost lidí

U kamarádky ve městě vznikl před několika lety jakýsi spolek pro postižené. Každé setkání začínal diskusí na téma „které postižení je na tom nejhůř“. Nemusím dodávat, že kamarádka odtamtud po nějaké době zdrhla.

Humor není smáti se, ale lépe věděti, tvrdil Vladislav Vančura. A jeho spisovatelský kolega Karel Čapek k tomu dodal:  Humor je nejdemokratičtejší z lidských zvyků. Těch zvyků jsme teď museli změnit hodně.  A podle filozofa Platóna není bez zkušenosti se smíchem možné porozumět vážnosti. Nevím, co pomohlo poslední měsíc přežít vám. Tohle je šestice z internetu stažených vtipů, které držely nad vodou mne… Foto: internet

Neumím hledat. Celej život se bojím ztráty, proto hned tak něco z obzoru nepustím. Roztomilý. Kvůli diagnóze bez rovnováhy věčně na něčem visím, minimálně na zábradlí, tyči nebo na cizí ruce. Zároveň se děsím, že se ztratím já nebo že někdo ztratí mě, takže odcházím, až když čas dohnije, ne když dozraje. Ovšem připravená kdykoliv dohopkat zpět, jen abych zažila obrat k lepšímu a šťastný konce.

Nemám doma televizi. Jelikož jsem teď dva dny přespávala v bytě, kde televize je, měla jsem možnost zakusit, co je tak denním chlebem většiny obyvatelstva – tedy normální televizní program. Kromě stereotypních a trochu únavných (byť nutných) zpráv o koronaviru jsem zhlédla několik reality show, seriál z nemocničního prostředí a také edukativně-zábavný pořad o práci policistů České republiky. Co se týče mých dojmů, jako vytržení ze stereotypu a zábava jednou za čas

ptali se učitelé ještě za socíku, ptají se noví známí nebo novináři. A já už čtyřicet let mektám něco o tom, že ráda čtu.

Začal rok 2020. Blížil se konec mého mandátu v poradním orgánu ombudsmanky, založila jsem si živnost, musela se přestěhovat a ještě jsem dělala asi deset dalších věcí. Naplánovala jsem si, že si na začátku jara odpočinu.