Stejně jako v manželství také ve vztahu rodič – dítě musí být dospělý dítěti nebo dospívajícímu oporou v dobrých i zlých časech a neodkládat ho jen proto, že je jiný než on sám. Možná jste tu zprávu také zaznamenali – americká vlogerka Myka Stauffer se spolu s manželem vzdala svého čtyřletého adoptovaného syna Huxleyho. Ten pochází z Číny, kde byl po narození umístěn do dětského domova. Staufferovi ho před třemi lety adoptovali

Začala jsem sportovat. V mém případě to znamená jednou týdně půlhodinový běh s kamarádkou a občas jóga doma. Potvrdily se mi ty všem známé poučky, jak pohyb prospívá tělesnému i duševnímu zdraví. Nejsem žádný sportovec, tělocviky jsem na gymplu horko těžko přetrpěla a ani můj táta-fotbalový trenér to nezměnil. Ale musím dát psychologům za pravdu, že sport pomáhá. A nemusí to být zrovna půlmaraton, stačí trochu delší procházka a pobyt venku na

Za mě jednoznačně netrpět. Ale mnohdy se to semele tak, že není úniku. Dost debat ve společnosti se točí kolem tématu, zda lidé s nějakým onemocněním, postižením či nevýhodou trpí, nebo ne. Hovory k této problematice mi připomínají běh v křeččím kolečku. Zdá se mi, že se termín „něčím trpět“ buď kompletně zaměňuje za permanentní krušné chvíle plné zoufalství, za slabost, nedobrý život, ztrátu vůle, radosti a nemožnost naplnit jakékoliv tužby, nebo

14. března jsem na svůj facebookový profil napsala: „Až to všechno skončí a my se ohlédneme, zjistíme, že jsme jako společnost jiní. Paradigma je obecně přijímané schéma, vzorec myšlení či model. A to tahle krize mění už teď. Mimo jiné nás nutí být si blíž – k sobě navzájem i k sobě samým. To, co mě v uplynulých dnech nejvíc inspirovalo, je rychlost té změny a taky pružnost zezdola – učitelé, neziskovky, malé firmy, umělci, média. Z minuty

Někteří lidé si s různými vzpomínkami spojují určité předměty, pocity nebo místa. Pro mě je v tomto ohledu zásadní hudba. Říct, že mám hudbu ráda, by bylo podcenění situace. Pro mě je hudba život, minimálně 21 let, a to od doby, kdy jsem začala chodit na kroužek zobcové flétny. V průběhu let jsem postupně sbírala hudební počiny svých oblíbených umělců. V dávných dobách to byla převážně CD, dnes už

„Přijďte tedy za týden ve 13.50,“ zazní ve sluchátku. Nejdřív se zatetelím, že to klaplo. Jenže pak začnu přemejšlet. Moc přemejšlet. Bohužel se má za to, že lidi s diagnózou jsou k lékařským prohlídkám tak nějak předurčení. Úřady si to myslí zcela jistě, „doložte aktuální lékařskou zprávou“ je stejně časté jako „jméno a příjmení“. Divný přání. Neznám nikoho, kdo by doma pečlivě syslil vše, co je třeba, na

S psychickými problémy se potýkám již nějakou tu dobu a myslím, že už je mám celkem pod kontrolou. Přesto přijdou chvíle, kdy je mi mizerně. Někdy mají jasný spouštěč, někdy ne. Děje se to každému z nás, lišíme se však v prožívané míře a v tom, jak to umíme zvládat. Samozřejmě někdy hůř, někdy líp. Já už jsem u sebe vypozorovala věci, které mi způsobují únavu a horší soustředěnost: vedle vyřizování praktických

Stal se ze mě brouk čeledi rouškovití, takzvaný Rouškovec podivný. Předpokládám totiž, že ti nepodivní si jednoduše roušku nasadí a normálně s ní fungují. Uvolněně se pohybují, nejsou v křeči. Neustále si – v dnešní době s oblibou propíraný i s nechutí přepíraný – kousek látky nepopotahují, neposouvají, tkaničky či gumičky jim neožívají. Dýchají nosem a nedusí se, nebrunátněji již po několika minutách chůze. Ale nachová barva šířící se nad okraje mé roušky nenechá nikoho na

Do čekárny vejdeme dvě a já jsem z toho dost nesvá. Nejen že neumím chodit, ale neumím chodit v tomhle. Kamarádka na mě povzbudivě mrkne, podá mi tašku a zneviditelní se na židli v koutě. „Slečna tu je se mnou. Jako průvodce,“ odpovím sestřičce na otázku, kterou nepoložila. Jakože proč chodím k zubaři ve dvou, když čelist mám jen jednu. Nikomu to ale divný nepřijde. Jenom mně. Nejsem na to totiž