Sedím na meetingu Nordické stomické asociace (NOA) ve Finsku a poslouchám přednášku místní stomasestry. Vysvětluje, jak zrovna dnes pomohla novému pacientovi předejít hnisavému podráždění pod podložkou, když mu sama zavolala a zeptala se ho, jak se mu daří. Po chvíli konverzace se přiznal, že má okolí stomie zarudlé, začalo krvácet, něco nebylo v pořádku. Okamžitě si ho pozvala na vyšetřovnu a vybrala nové pomůcky. Problém vyřešen.

Kvůli diagnóze šilhám. Prý při tom vypadám roztomile zranitelně. Já ale chci podmanivý, silný a souměrný pohled. Jen si zkuste pošilhávat po vyšším platu. A celý život odpovídat na otázku: „Kam se ti mám koukat?“ Ou, začněme obličejem, na výstřih se málo známe.

Mám takovej pocit, že se mi současná společnost pořád šťourá v děloze. Děti jako noví bohové, jejich hlášky, fotky a výchova jako zbraň hromadného ničení. Děti jako způsob sebeprezentace a ukázka toho, že jsme dospělí, zralí, obětaví, a hlavně máme smysl života. A bez dětí ne?

V této souvislosti jsem si vzpomněla na jednu příhodu: zazvonil u nás doručovatel pošty, měl doporučený dopis na naši adresu a ptal se mě, jestli umím psát. Mohla jsem říct tehdy tříletému synovci, aby převzetí podepsal. Říká se: „Kdo studuje, je pořád mladý.“ Myslím, že to je pravda, protože kdo neustále zapojuje mysl, cítí se fit.

O stolici se nemluví. Oficiálně každý voní jako lilie, nebo to vůbec nedělá. Každý ale smrdí, logicky i stomik. Vývod tedy nic nezměnil. Akorát to, co bylo schované a řešilo se v kalhotách, vynesl pytel na povrch břicha. Sama jsem měla hroznou obavu, jak to s pytlem budu zvládat. Jestli už nebudu muset být doma navždy přivázaná k posteli, samovolně defekovat a čekat na zázrak. Co když budu smrdět, každý to o mně

Jste mladý, krásný a úspěšný. Užíváte si života. Kalíte jak multivitamin. Najednou se vám ale začnou dít divný věci: třeba hůř vidíte, máte problémy s rovnováhou a tak. Ze začátku to přičítáte výše zmíněnému pokusu o to být multivitamin, pak přijde ještě pár eskapád, jdete k doktorovi, pak na magnetickou rezonanci a po ní vám sdělí: „Máte roztroušenou sklerózu…“

Jste mladý, krásný a úspěšný. Užíváte si života. Kalíte jak multivitamin. Najednou se vám ale začnou dít divný věci: třeba hůř vidíte, máte problémy s rovnováhou a tak. Ze začátku to přičítáte výše zmíněnému pokusu o to být multivitamin, pak přijde ještě pár eskapád, jdete k doktorovi, pak na magnetickou rezonanci a po ní vám sdělí: „Máte roztroušenou sklerózu…“

V jednom ze svých předchozích sloupků jsem se zmínila o tom, že se nenazývám aspergerem (člověkem s Aspergerovým syndromem). Rozhodla jsem se dnes napsat, proč tomu tak je.

Já muže miluju a chovám k nim neskonalou úctu. Jen jsem z nich někdy perplex. Obzvlášť mezi regály. Pošlete ho koupit deset rohlíků, uherák, pár citronů a šlehačku. Za hodinu s velkou pompou dovleče chleba, vlašák, meloun a Krajanku. Protože tam byla sexy prodavačka a protože vy jste mu to nenapsala dost jasně. Následuje genderově nevyvážená ohnivá diskuse na téma „vystudovanej právník a rozdíl mezi zakysankou a smetanou ke šlehání“ a protestní žemlovka. Chce vás