Cítím se jako rozpuštěný a vypuštěný. S narůstajícím počtem teplotně rekordních dní narůstá i moje zoufalství. Nejsem schopná normálně fungovat, myslet, pracovat, milovat, dokonce ani jíst. Letos je pro mě první rok, kdy ty nejhorší vedra trávím venkovní prací. V dobách korporátu jsem ráno zalezla do klimatizované krabice a večer z ní svěží odcházela. A prvních pár invalidních let jsem trávila buď v nemocnici, nebo zalezlá doma s hlavou v kýblu ledu. Teď to ale

Mám neodbytnej pocit, že zvenku působím jako někdo, kdo má vyvrknutej kotníček, vyděšeně se plazí světem a čeká na spásu. Do života mi totiž pořád někdo krafe. Možná je to pro okolí způsob, jak se vyrovnat s jistou bezmocí a doživotním přihlížením tomu, že jsem perplex.

Zní to jako mantra zodpovědných, úspěšných a dokonalých: „Dávej pozor na zadní vrátka!“, protože „co kdyby náhodou něco“. Točí se to ohledně způsobu života, ohledně vztahů a věcí z těchto veličin vycházejících. Ani s jedním neumím nakládat, spíš to docela nakládám.

Pamatuji si, jak jsem roky koukala na pytle pověšené na stěnách vyšetřovny proktologie. Nedokázala jsem si představit, že bych takovou obludnost měla mít na břiše. Myslela jsem si, že mě nikdo nebude chtít, když budu po bytě chodit s kadibudkou přilepenou u pasu. Tajně jsem po nocích brečela a doufala, že to ta moje střeva vydrží.

Takže máte na sobě masku, předstíráte, že jste někdo jiný, a jde vám to dobře. Máte práci, dokážete si nakoupit i zajít na úřad něco vyřídit. Někdy je to nepříjemné, ale zatím to zvládáte. Pak se jednoho dne uvelebíte do křesla, otevřete si diskuzi na internetu a narazíte tam na alisty, kteří řeší autismus a ze kterých padají bludy a nesmysly.

„Ahoj, ležím v nemocnici, klepla mě pepka.“ Jdu za ním hned, než ztratím odvahu. Připravuju si neutrální témata. Počasí. Léto. Sluníčko. Kytičky. Dovolená.  Plavky. Mám to. Neurologie.

Dřepím na sedačce. Vedle mě z jedné strany trůní chlapík, který by svůj spektakulární bachor mohl směle používat jako plovací kruh. Z „druhého břehu“ jsem zase okupován ženou, jež taky není zrovna dvě dé. Ale tohle není nic proti lidem, co jsou prostorově velkoryse pojatí. V místnostech jako tahle vás štve asi úplně každý…

Seděla jsem s jedním klukem v jakési pražské hipsterské kavárně. Hipsterská byla proto, že ačkoliv bylo už několik měsíců po prezidentských volbách, na zdi pořád visely plakáty s Karlem Schwarzenbergem. Zatímco jsem upíjela mojito, venku projížděly tramvaje.