… co na tom je tak zlého? Zní mi v uších melodie a úryvek z libreta famózního muzikálu Jesus Christ Superstar. Právě, že nic. Nic na tom není zlého. Naopak. Takže mě nepřestává udivovat a vyvolávat ve mně lítost, jak nevšímaví lidé k sobě stále jsou. Imunní vůči cizím bolestem. Já já já jenom já… – shrnul to kdysi trefně Olympic. Skoro každý si hledí svého. Přes mrtvoly. Doslova.
Být perplex má pár výhod. Tedy dvě. Jednou z nich je to, že můžete legálně předbíhat. Teoreticky. Než se jako nejpomalejší doplazím dopředu, zastoupí mi cestu studenti nalepení na mobilech, maminka s kočárkem, dělník se zbytkáčem, pankáč se dvěma dobrmany a klub českých penzionovaných turistů s holemi. Neperu se a uhnu. Přinejhorším si lehnu autobusu na střechu. Stejně se mám protahovat a být na čerstvém vzduchu.
V prvním díle tohoto exkluzivního seriálu, při jehož čtení nezemře ani jedno koťátko, jste se dozvěděli, že máte cvičit, kalit a dávat si absinth s tatarkou. V druhém díle si tuto plejádu užitečných rad rozšíříme.
Sedím na meetingu Nordické stomické asociace (NOA) ve Finsku a poslouchám přednášku místní stomasestry. Vysvětluje, jak zrovna dnes pomohla novému pacientovi předejít hnisavému podráždění pod podložkou, když mu sama zavolala a zeptala se ho, jak se mu daří. Po chvíli konverzace se přiznal, že má okolí stomie zarudlé, začalo krvácet, něco nebylo v pořádku. Okamžitě si ho pozvala na vyšetřovnu a vybrala nové pomůcky. Problém vyřešen.
Kvůli diagnóze šilhám. Prý při tom vypadám roztomile zranitelně. Já ale chci podmanivý, silný a souměrný pohled. Jen si zkuste pošilhávat po vyšším platu. A celý život odpovídat na otázku: „Kam se ti mám koukat?“ Ou, začněme obličejem, na výstřih se málo známe.
Vlastně ne, vychutnávám si ji totiž bez cukru. Ale rozhodně si denně osladím život její vůní a chutí, požitkem z rituálu pití kávy, tou pohodou a klidem.
Mám takovej pocit, že se mi současná společnost pořád šťourá v děloze. Děti jako noví bohové, jejich hlášky, fotky a výchova jako zbraň hromadného ničení. Děti jako způsob sebeprezentace a ukázka toho, že jsme dospělí, zralí, obětaví, a hlavně máme smysl života. A bez dětí ne?
V této souvislosti jsem si vzpomněla na jednu příhodu: zazvonil u nás doručovatel pošty, měl doporučený dopis na naši adresu a ptal se mě, jestli umím psát. Mohla jsem říct tehdy tříletému synovci, aby převzetí podepsal. Říká se: „Kdo studuje, je pořád mladý.“ Myslím, že to je pravda, protože kdo neustále zapojuje mysl, cítí se fit.
Jste mladý, krásný a úspěšný. Užíváte si života. Kalíte jak multivitamin. Najednou se vám ale začnou dít divný věci: třeba hůř vidíte, máte problémy s rovnováhou a tak. Ze začátku to přičítáte výše zmíněnému pokusu o to být multivitamin, pak přijde ještě pár eskapád, jdete k doktorovi, pak na magnetickou rezonanci a po ní vám sdělí: „Máte roztroušenou sklerózu…“
Jste mladý, krásný a úspěšný. Užíváte si života. Kalíte jak multivitamin. Najednou se vám ale začnou dít divný věci: třeba hůř vidíte, máte problémy s rovnováhou a tak. Ze začátku to přičítáte výše zmíněnému pokusu o to být multivitamin, pak přijde ještě pár eskapád, jdete k doktorovi, pak na magnetickou rezonanci a po ní vám sdělí: „Máte roztroušenou sklerózu…“
