Všimněte si, že u popisu některých postižení je uvedeno „osoba se sníženou schopností orientace.“ To kecaj. Já se neorientuju vůbec. Což v civilizaci, v níž je ústředním konverzačním tématem „koupili jsme domek na severu“ znamená dost velkej handicap.

Uvidíš všechno bude príma Řve na mě z desky Josef Zíma A pavouk na zdi klidně dřímá Zpívá Jiří Schmitzer a já trsám. Vzhledem k absenci pohybového nadání v kombinaci s vynecháním tanečních lekcí zvládám pouze tzv. „mrkváka“. „Mrkváka“ představuje tradiční „praní na valše“ s přidaným výrazem kabrňáka. Pokud chcete působit asexuálně, neznám lepší recept. „Mrkvák“ se hodí také ve chvílích, kdy si chcete v klidu popřemýšlet. Platón, Nietzsche, ani Sartre to nikdy

Máme tu jaro, letos spíš už léto, vylezlo sluníčko, zkrátily se kalhoty, vytáhla tílka. Někteří odvážní pražáci už beze studu okupují parky oblečení do minimalistických plavek a bikin. Miluju teplo. Když můžu jen tak stát venku v triku a nechat na sebe svítit teplou energii slunce, které rozhýbe moji unavenou a ztuhlou kostru. Můj Crohn nemá rád zimu, jsem jak zarezlé staré auto, bolí mě klouby. Okamžitě jak vyleze

Nabídnout pomoc je pro odvážné. Říct si o ni taky. Přitom nic lepšího, než se zeptat, jestli a jak pomoci, neexistuje. Představte si slečnu (to jako mě), která špatně chodí, co vyčkává u eskalátorů na někoho, kdo jí pomůže sjet (ty schody, ne sebe). A hele, uštvaná, taškami ověšená žena, která si dá dítě za krk, aby mě zahákla mezi síťovku s chlebem a štos papírů. Sama vrávorá, ale mě tam

Minulý týden měl premiéru nový díl Avengers. Pracovníci kin si speciálně pro tuto příležitost nechali implantovat zvláštní pár rukou, aby pak během prvního promítacího dne litovali, že příprava měla být zodpovědnější. I filmoví kritici museli uznat, že se jedná (minimálně v oblasti žánru) o majstrštyk.

Tento měsíc jsem prožila ve jménu úklidu. Díky televiznímu pořadu Klíč jsem si po dlouhé době uklidila v minulosti – vyslovila, prodýchala, poděkovala, odložila. Celkem psycho-fyzicky náročná záležitost, po jejímž skončení jsem ale cítila velkou úlevu. Jako by to ze mě všechno najednou spadlo a já mohla jít dál. Následovalo stěhování Davida ze Švédska do Čech, a tedy celková přestavba životního prostoru. Uvědomila jsem si, na kolika věcech jsem roky

Ženy prý milují chvíle u kadeřníka. Do háje, asi nejsem žena. Vcházím do nového kadeřnictví v obchoďáku s jasným cílem přežít. Usedám do čekacího křesílka a pozoruju dámy, které jsou na paškále přede mnou. Jedné z hlavy trčí staniol a tváří se tak nadšeně, že peroxid asi doputoval až do mozku. Druhé právě kadeřník kulatým hřebenem vlasy odtahuje od hlavy tak daleko, že si přitom nejspíš odskočí do zdravý výživy vedle.

A tak se vesele ženeme. Praze se zase ucpávají tepny. My, lidi, furt někam spěcháme. Do školy, do práce…  Během práce spěcháme, aby se stihlo volno. Během volna spěcháme, aby se zase stihla práce. Až si jeden říká, jestli to označení lidi není eufemismus. Jestli by nebylo lepší spíš… Ale no tak uhni! Nevidíš, že spěchám?!?

Hodně mi poslední dobou jedou hlavou otázky osobní autenticity. Celý život jsem trpěla syndromem dokonalosti. Něčeho, co stejně nikdy není možné, protože dokonalé neexistuje. Měla jsem vždycky pocit, že můžu být lepší, a tedy jsem trpěla konstantní vnitřní nespokojeností. S přechodem do invalidity jsem byla nucená celý starý systém chorobných myšlenek vymazat a nahradit klidem a láskou, jinak by mě nemoc převálcovala.

Pomalost se neodpouští. Nikde a nikomu. Podezírám některé filantropy, že vozíčkáře coby typického představitele světa handicapu berou na milost jen proto, že se mu mohou zaklesnout o řídítka a pádit s ním za svými povinnostmi. Hlavně rychle. Samostatnosti a soběstačnosti samozřejmě fandíme, hop, hop, hop. Akorát nás nikdo nevaroval, že se ti perplexáci někdy tak šíleně couraj.