Kdybych měl vypsat věci, za které se v životě stydím, byl by z toho román. Nebo alespoň novela. Absolutní neschopnost existence v dlouhodobém partnerském vztahu, arogance, egocentrismus… Tyhle věci ale lidi na ulici nevidí a nezajímají je. Hurá! Jejich zájem se obrací na „fasádu“. Přiznávám, že ta má není nejpohlednější, ale troufnu si přeci jen říct, že s trochou sebezapření se pohled na ni dá snést. Dobře, minimálně nevyvolává všeobecné

Sedí si dva stomici v parku na trávě, hltají sluníčko a hází psovi klacek. Najednou přiběhne bezdomovec, čapne drahou koženou bundu a je fuč. Stomici se rozeběhnou, lapají po dechu, zpomalují a po sto padesáti metrech s křečí v zádech zastavují.

„A vy spolu spíte? Jak jako?“ Zavzpomínám na legendární poučnou knížečku Děvčátko, na slovíčko, a vážně nevím, jestli je vhodný opáčit: „Jak to vyjde. Vleže, po jídle, v úterý, v květnu, znáš to.“

„Mám prostatu jak panic!“ říká Tonda Blaník v jedné ze scén filmu Prezident Blaník. Tonda chce (nejen) tímto výrokem přesvědčit plný sál svých potenciálních voličů, že právě on je ideálním kandidátem na prezidenta. Myšlenky na nezvětšenou prostatu jakožto důležitý rys postavy prezidenta, respektive tato scéna, se mi hlavou honí i v tuto chvíli. Čekám na druhou fázi vyšetření na urologii. Tu první, čurání do jakéhosi válce, jsem zvládl.

Před dvěma lety jsem založila stránky nejsemtabu.cz, kde vyprávím svůj příběh života se stomií. Stoma co, ptáte se? Života se stomií, tedy umělým vývodem střev. Jako bych viděla lítostivý pohled, povzdechnutí a slyšela větu: To je mi líto.

Správná hospodyňka pro pírko přes plot skočí. Neumím skákat, tož nehospodařím. A žiju s rodiči. Takže mi domácnost, ledničku i účty vedou oni. Mám jiný starosti. Pláču nad osudem, šetřím choré tělo, vymetám zadarmo koncerty a píšu další bakalářku o vlivu růstu trávy na depresi žížal…

„Jak vlastně pokračuje ta tvoje léčba?“ „Dobře. Jednou měsíčně chodím na kapačku do RS centra.“ „RS centrum? To je jako Rock Star centrum?“ drží vážný výraz kamarád, abychom o sekundu později vyprskli smíchy. Jak se nad tím ale později zamýšlím, musím uznat, že se nejedná o jalové označení.

Nevíte, kdo vymýšlí lékařskou a společenskou terminologii? Nechci mít dětskou mozkovou obrnu. Nejsem ani dítě, ani na hlavu, ačkoliv někteří se mnou tak rádi jednají. Toto hravé onemocnění je prostorová obrna, to vystihuje podstatu věci!

„Hlavně se snaž! To lidi ocení,“ bylo mi již jako malému vtloukáno do hlavy. Ano, především u sportovních aktivit nemohla má „maličkost“, která v devíti letech vážila takřka osmdesát kilo, nabídnout více než SNAHU. Lidé ji opravdu oceňovali! Při povinném lyžařském kurzu mi byl udělen diplom za „udržování fyzické kondice instruktorů“ (byl jsem v jednom kuse na zemi a sám se nezvedl). Toto ocenění se dalo vykládat dvojznačně, kdyby k němu

Na kluzké naleštěné podlaze vjíždím proti své vůli do krámu vedle výtahu. Smůla, že je to parfumérie. Plánuju se zachytit regálu a nabrat stabilitu, tím ale riskuju, že přijdu o sebeúctu, prachy a pižmo. Nakonec zabrzdím o prodavačku. Že jsem vedle ní nějak nepatřičná, víme obě. Z pocitu viny si koupím štětec na make-up s velbloudím chlupem a odbruslím středem.