Před dvěma lety jsem založila stránky nejsemtabu.cz, kde vyprávím svůj příběh života se stomií. Stoma co, ptáte se? Života se stomií, tedy umělým vývodem střev. Jako bych viděla lítostivý pohled, povzdechnutí a slyšela větu: To je mi líto.

Správná hospodyňka pro pírko přes plot skočí. Neumím skákat, tož nehospodařím. A žiju s rodiči. Takže mi domácnost, ledničku i účty vedou oni. Mám jiný starosti. Pláču nad osudem, šetřím choré tělo, vymetám zadarmo koncerty a píšu další bakalářku o vlivu růstu trávy na depresi žížal…

„Jak vlastně pokračuje ta tvoje léčba?“ „Dobře. Jednou měsíčně chodím na kapačku do RS centra.“ „RS centrum? To je jako Rock Star centrum?“ drží vážný výraz kamarád, abychom o sekundu později vyprskli smíchy. Jak se nad tím ale později zamýšlím, musím uznat, že se nejedná o jalové označení.

Nevíte, kdo vymýšlí lékařskou a společenskou terminologii? Nechci mít dětskou mozkovou obrnu. Nejsem ani dítě, ani na hlavu, ačkoliv někteří se mnou tak rádi jednají. Toto hravé onemocnění je prostorová obrna, to vystihuje podstatu věci!

„Hlavně se snaž! To lidi ocení,“ bylo mi již jako malému vtloukáno do hlavy. Ano, především u sportovních aktivit nemohla má „maličkost“, která v devíti letech vážila takřka osmdesát kilo, nabídnout více než SNAHU. Lidé ji opravdu oceňovali! Při povinném lyžařském kurzu mi byl udělen diplom za „udržování fyzické kondice instruktorů“ (byl jsem v jednom kuse na zemi a sám se nezvedl). Toto ocenění se dalo vykládat dvojznačně, kdyby k němu

Na kluzké naleštěné podlaze vjíždím proti své vůli do krámu vedle výtahu. Smůla, že je to parfumérie. Plánuju se zachytit regálu a nabrat stabilitu, tím ale riskuju, že přijdu o sebeúctu, prachy a pižmo. Nakonec zabrzdím o prodavačku. Že jsem vedle ní nějak nepatřičná, víme obě. Z pocitu viny si koupím štětec na make-up s velbloudím chlupem a odbruslím středem.

„Ahoj, platí to dneska?“ „Co?“ „No to běhání. Minule jsme se domlouvali, že v pondělí půjdem poprvé.“ Společně s diagnózou „RSky“ mi bylo řečeno, že se musím začít hýbat. Má přítelkyně si to vzala za své a já zase jednou sliboval…

O tom, že na krajíčku nemusíme mít jenom slzy, se nemluví. Nikde. Vyměšuje zásadně pes nebo kočka, případně dítko, co si za mohutného potlesku prvně řádně káklo. My ne. My si všechno potřebné odbudeme tiše doma, ti méně šťastní v iluzorním soukromí umakartového jádra. Do desetivrstvého papíru s vůní oleandru a příměsí bavlny zakrýváme fakt, že ve skutečnosti jde o … A že bychom snad i čůrali, no to pardon.

„Chybí ti rovnováha,“ slýchávám od dětství. Před očima mi běží obraz kamenných schodů. Schodů v katolické školce a naše dětské nohy ťapkající po chladném masivu dolů. Přesouváme se na zkoušku jakéhosi představení pro rodiče. Všichni v kostýmech ledních medvědů. Sestupujeme pomalu a opatrně. Chvilka nepozornosti. Škobrtnutí. „Ááá!“ Kutálím se. Přes kostým medvěda cítím každý schod.

Chápu to tak, že blbě chodit není žádný terno, ale bejt šeredná je fakt průser. Ujetý, ale přesně to vystihuje, na čem ve skutečnosti lidu sejde. Kulháš, slintáš, nezvládáš? Nevadí, podle vlastních pravidel tě kamsi integrujeme nebo o tobě něco natočíme. Nicméně populace jihne jen do doby, než v polobotkách nakráčím na ples, kde navíc praskne, že se dobrovolně nedrápu do zubařského křesla kvůli bělejším zubům.