A je to tu zas. 

Další článek o člověku s handicapem, co se v každé druhé odpovědi tlemí a navrch má hravou přezdívku typu Knoflík, Kečup, Masařka nebo Sumec. Stejnou náladu jedou i fotky, na kterých Masařka zvesela poletuje po kavárnách a Sumec se s Kečupem noří do vln televizní zábavy. A protože to není jen tak, hodlají o tom napsat knihu. To teda bude trhák!

Potřebovala jsem na tiskovku, proto jsem žhavila drát. Takže už vím, kdo nestíhá, marodí, má jen jedno auto (proti dvěma nohám?) a všechno ho dere. A vůbec, proč to chci, vždyť fest sněží a mrzne. A klouže to každýmu.

No jo, no.

Nakonec se uvolil dlouholetej kamarád. Bylo vážně milý konečně nevysvětlovat a nepasovat se do rozvrhu tak, aby se dobrej skutek spáchal v rámci něčeho dalšího. I díky němu jsem nic nemusela rušit, i když moc nechybělo.

No ne, no.

Koukal na mě dost překvapeně. 

Oceňuju, že netroubil, negestikuloval, jen se skrz sklo divil. 

Asi začnu na prsou nosit výstražnou vestu s nápisem: „Short vehicle, don´t follow me!“ nebo hezky česky: „Nerušit, scházím bez vyzvání!“

Nedělá mi to radost, jenže někdy to jinak nejde.

Vím, že bych jako chodec měla jít výhradně po chodníku. Ten by z podstaty věci měl být vcelku, schůdnej, v rovině a bezpečnej, čili rozhodně klidnější a uhlazenější než silničky v zástavbách a okolí.

Jenže kdoví jestli. Mám totiž neodbytnej dojem, že o podvozek se lidi starají víc než o vlastní nohy.

„Ale Google píše, že obrna se s věkem nezhoršuje,“ sdělí mi s nadějí v hlase, a protože se právě protahuju, pošimrá mě zezadu na krku.

„Bfff!“ odpovím mu naprosto jednoznačně. Google rád kecá a na hrátky nemám kdy, dochází mi vzduch. Navíc si připadám šejdrem, jako bych měla jednu stranu těla kratší a širší zároveň. 

„Takže si to taky myslíš? Nepřipadáš mi horší. Vlastně ani starší.“

Šmarjá, proč mi to říká teď, s hlavou mezi koleny? Až se zvednu, budu červená, rozcuchaná a udejchaná. Hotovej důkaz svěžesti, mladosti a krásy. „Hááááá,“ dostanu ze sebe důležitě, když konečně narovnám záda.

„Budeme zpívat? Hááááálí, belí, koně v zelí. A dál nevím, rudá Helí…“

Ještě že ho mám hezkej. Myslím zadek.   To mi blesklo hlavou, když mi paní ve frontě položila obě dlaně právě tam a vší silou zatlačila. Měla jsem jí říct, že potřebuju spíš podebrat, ne postrčit, ale už bylo pozdě. Ztratila jsem zbytky stability a zlomila se v pase. Řidič vyloženě zíral, jak na něj holky letí. Dokonce přijal žádost o ruku a začal mě za ni vehementně táhnout dovnitř.  To

Tak já se teda namaluju, k sukni si natáhnu svetr a jdu. Lístek nesu, občanku taky. Naštěstí se do volební místnosti dostanu bez překážek, to vůbec není běžný. Při pohledu na rozdělení jmen si v duchu přeříkávám abecedu.

„Já vás tu nemám! Kde jste?“

Tady? Situační humor miluju, ale před komisemi jsem hned prkenná, tak radši jen tiše stojím. To a přílišná pozornost mě mění v kvádr, úplně cejtím, jak mi tuhnou nohy a ruce.

„Fakt tu nejste!“

Ve stresu mi ujede oko, což si paní odvedle vyloží jako výzvu. Občas se to hodí, teď do lejster koukají dvě.

Jauvajs! 

Žuchla jsem a dala si dardu do kolen. Zase. A neměla jsem k pádu žádnej důvod. Zase. 

Prostě už jsem nedokázala stát.

Čekám, až mě přejde bolest, nohy začnou mluvit s hlavou a já se budu moct postavit. Jako naschvál si vybavím motivační hesla a koučovací snahu být vědomě tady a teď. Přitom bych dala kdovíco, abych teď byla spíš támhle, třeba v obýváku na koberci. A klidně víc nevědomě, protože cítit ten vnitřní chaos, vydržet ho a neumět si pomoct je fakt mazec.