Před pár dny jsme oslavili státním svátkem Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. Pěkně se to sešlo, protože zrovna nedlouho před státním svátkem přicházel syn s poznámkami , že má někdy chuť se zabít, než aby musel jít do školy. Párkrát jsem to odbyl jako přehnané pubertální řečičky, ale po několikerém opakování jsem tomu věnoval pozornost a přes dvě hodiny si se synem povídal o škole, co ho trápí, co by mělo být lepší a co by mu od podobných pocitů pomohlo.

Procházím si tak nedávné titulky novin, načež upoutá moji pozornost zpráva na téma bossingu a sexuálního obtěžování na Ministerstvu pro místní rozvoj. Ne že by takových zpráv nebylo málo, ale ve zprávě mě zaujaly následující věty, cituji: „Zaměstnankyně odboru, jejíž jméno redakce zná, se údajně kvůli tomu dostala do vážných psychických problémů. ‚Docházelo k bossingu, kterého se na mé klientce dopustilo pět zaměstnanců, kdy na ni křičeli,

Tento sloupek píšu ke konci prázdnin. Učitelé už se pomalu chystají na přípravný týden do škol, zatímco děti školou povinné se začnou vracet z dálav i „blížin“, aby se opět mohly takříkajíc připravovat na život. Pokud jde o mne, upoutala touto dobou moji pozornost jedna statistika. Jde o data z analytické zprávy Analýza vybraných fenoménů současné dětské psychiatrie. Pozastavil jsem se konkrétně nad grafem 2.2 „Počet pacientů ve věku 0–18 let

Napadlo vás někdy přemýšlet o tom, kolik peněz může stát myšlenka? Je vůbec ekonomicky výhodné přemýšlet? Můžeme zbohatnout, nebo zchudnout, když (ne)budeme přemýšlet? A proč bychom vlastně vůbec měli? Jsou to zdánlivě jednoduché otázky, na které není snadné najít odpovědi. Myšlenky totiž mají zajímavé vlastnosti vyplývající z toho, že samotné jsou nehmotný statek. Víme, že existují, ale nemůžeme si na žádnou myšlenku jen tak sáhnout, očichat ji, ochutnat

Svoboda je velké téma. Pro mnoho lidí je svoboda klíčová hodnota. Celá řada základních právních státních dokumentů má tuto hodnotu jako součást ústavního řádu. V České republice je to Základní listina práv a svobod. Hned první článek zakotvuje, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech. Následující druhý článek ve třetím odstavci stanoví klíčovou větou základní vymezení svobody: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být

Slýchám tu otázku často. Narážím na ni na vlnách webů, diskusí, sociálních sítí, televize, rozhlasu. Nezřídka tu otázku schytají malé děti. Ale také dospělí zodpovědní politici nebo státníci. Stále se apeluje na „zdravý rozum“, ale někdy stačí jen „zdravý selský rozum“. Jako blázen může být označován každý, kdo se znelíbí svým vyjadřováním, chováním, vystupováním, svými názory… Proč? Protože normální je chovat se zkrátka normálně, „v

Minulý týden se mi stala nemilá příhoda. Byl jsem v zaměstnání pokárán. Zajímavé na tom bylo, že jsem dostal vynadáno vlastně za to, že se nic nestalo. Ale mohlo se stát! Vysvětlím. Pohyboval jsem se po staveništi, kde se bagrovalo. Potřeboval jsem projít kolem bagru, ale v cestě stály dva kontejnery. A tak stojím u jejich rohu, pozoruji a přemýšlím kudy kam. Najednou rypadlo bagru udeří do kontejneru, který se nečekaně

Aniž bych o to jakkoliv usiloval, má oblíbená sociální síť mi prostřednictvím nejmenované uživatelky nabídla velkou novinku: Mattel (světoznámý výrobce hraček) uvedl na trh novou panenku „Barbie“ – světe div se – panenku modelku s Downovým syndromem. A nebyla by to sociální síť, kdyby se kolem toho hned nezvedla pozoruhodná diskuse. Její nejmenovaná uživatelka totiž neváhala nabídnutý odkaz doprovodit komentářem: „To je sen juvenilních bojovnic za práva utlačovaných?“ Nedalo mi

Když někdy přemýšlím o různých lidských hodnotách, ve vzácných chvílích se moje fantazie vytočí do vyšších obrátek. Samozřejmě, moje fantazie jsou zcela mimo realitu. Na mimoně už mám i úřední certifikát, takže není pochyb o tom, že i dnešní fantazie budou pořádná magoří jízda. V minulosti jsem si vysloužil poměrně dost různých přezdívek: od magora až třeba po ezodebila. Ale musím zároveň připustit, že být bláznem může mít aspoň jednu výhodu –

Žili byli v jednom domečku společně pejsek a kočička. Oba se měli převelice rádi. Pejsek chodil na lov a kočička se starala o domácnost v domečku. Jednoho dne se pejsek vrátil domů z lovu a jako vždy přinesl bohatý úlovek. Kočička však vypadala nespokojeně. Pejsek se tedy zeptal, co se kočičce přihodilo. „Ale nic,“ povídá kočička. Pejsek však naléhal, a tak se kočička rozpovídala. „Víš, pejsku, cítím se tady v našem pěkném velkém domečku