Musím přiznat, že jsem se na jaro letos moc těšil. Když se zhruba před třemi týdny ohlásilo v plné síle, byl jsem plný elánu a začal jsem na zahradě napravovat hříchy z loňského podzimu. S radostí a odhodláním.

Ale když jsem shrabával poslední zetlelé listí, málem jsem přelomil dřevěnou násadu. Najednou se mi totiž vybavily vzpomínky na loňský rok a probděné květnové noci, kdy jsem odháněl naši psí hlídačku od klubíčka, do kterého se před ní schoulil ježek. Těch ježků bylo samozřejmě více, někdy i dva či tři. Nechodili najednou, ale ty návštěvy se odehrávaly postupně. Spánek, přerušovaný bleskovým opuštěním postele, zapnutím světla v mobilu, popadnutím připraveného rýče, odehnáním psa, opatrným nabráním ježka a jeho přenosem do sousedního parku, samozřejmě nestál za nic.

I když ta událost, která vkročila do mého zahradničení, je letitá, hodně letitá, vybavuji si ji dodnes. Kamarád Zdeněk obhlížel pečlivě pár záhonků na minizahrádce u našeho domku. „Petrželku máš, pažitku, celer, nějaké ředkvičky, mrkev. Nikde ale nevidím libeček,“ prohlásil. 

Když první zářijovou středu vyrazil Luděk Kopa na 300kilometrovou pouť z nejvýchodnější obce republiky Bukovce do Břeclavi na jižní Moravě, domluvili jsme si setkání na Bílém Kříži, aby mi povyprávěl o tom, proč se na cestu vydává. Cílem bylo a pořád je vybrat 300 Domovenek (jedna stojí 290 korun), tedy poukazu, který zajistí dofinancování jedné hodiny terapie pomáhající lidem s roztroušenou sklerózou udržet soběstačnost, důstojnost a kvalitu života v Domově sv. Josefa

Spánek je téma, o kterém bych mohl debatovat dlouhé hodiny. Nepatřím totiž mezi šťastlivce, kteří dokáží „zabrat“ krátce po zalehnutí. O tom, že bych třeba při cestování busem prospal noční cestu někam k moři, jak to dokáže moje manželka, o tom si můžu nechat jen zdát.

Za těch skoro třicet roků, co se potýkám s roztroušenou sklerózou, se to moje spaní zhoršilo. Takže si občas „pomáhám“ i pilulkami. Ale nespavostí trpí dneska každý druhý, tak z toho až takovou vědu dělat nechci. Abych měl to spaní lepší, vyzkoušel jsem snad všechno. Nastudoval jsem na internetu rady pro špičkové americké armádní bojové jednotky, jak usnout do minuty nebo tak nějak to bylo míněno. Ty jsem svého času zkoušel i v praxi. Výsledkem bylo, že jsem po hodinovém převalování zlostně vykročil do kuchyně, abych „vybílil“ ledničku, což je metoda, jak se trochu zklidnit.

V představení redaktorů Inspirante mám uvedeno, že jsem vystudoval Pedagogickou fakultu, obor čeština a dějepis. Naši známí, kteří procestovali Evropu a také část světa, mě proto automaticky považovali za odborníka a hodně se divili, když jsem místo prohlídky zámku, baziliky či nějaké další významné památky zvolil při poznávacím zájezdu jako náhradní variantu radši procházku horským údolím nebo koupání v jezeře či moři.

Ve svém ani ne měsíc starém sloupku jsem se těšil na dovolenou v Polsku a vycházel jsem přitom ze zážitků z dovolené, kterou jsme u našich severních sousedů strávili v roce 2011. 

Hned zpočátku musím přiznat, že čtrnáct let staré zkušenosti mi letos byly prakticky k ničemu. Polsko se změnilo k nepoznání a z mých postřehů si troufám tvrdit, že je to moderní evropská země, která nás v mnoha ohledech předběhla. A to zdaleka nejen v nabídce ubytování, služeb či turistických atrakcí. Asi nejmarkantnější je z mého pohledu kvalita silnic a dálnic. Zatímco v roce 2011 nám cesta z Gdaňsku u Baltského moře do Ostravy trvala bezmála dvanáct hodin a trmáceli jsme se po silnicích přes desítky křižovatek velkých měst, letos jsme zpáteční cestu zvládli za šest hodin. Vysvětlení je jednoduché, celou trasu jsme absolvovali po dálnicích. Většina z nich byla bez poplatku. Ubytování jsme si objednávali přes booking, až na jednu výjimku to byly útulné a velmi slušně vybavené apartmány. Projeli jsme Polsko až k Baltu křížem krážem a setkávali jsme se nejen s ochotnými a usměvavými servírkami, číšníky, pracovníky turistických center, ale i s náhodnými kolemjdoucími, kteří nám poradili, když jsme nemohli najít nějakou významnou památku.

Jednou z mých typických vlastností je nerozhodnost. Abych to upřesnil: spíše než při rozhodování o důležitých životních věcech se to týká třeba situací, kdy mám s řemeslníkem nebo obchodníkem smlouvat o ceně za výrobek či službu. Kdysi jsem dokonce pro zpravodajský deník zkusil v Ostravě otestovat, jestli jsou ceny u stánkařů i v kamenných prodejnách pevné. Jak se ukázalo, dalo se pár stovek ušetřit. Ještě si pamatuju, jak jsem v prodejně, kde nabízeli pračky, ledničky a podobné spotřebiče, zjišťoval, jestli by nemohli z ceny 10 900 o pár stovek slevit. Prodavač požádal o chvilku strpení, pak se vrátil a pravil, že když zaplatím hned 10 a půl tisíce, můžu si pračku odvézt.

S blížící se šedesátkou jsem doma stále častěji pronášel věty, že bych chtěl aspoň jednou v životě zažít atmosféru, která panuje na utkáních Realu Madrid. Manželka i potomci se rozhodli, že návštěva stadionu Santiaga Bernabéu není až tak vzdálená a předčasně mi dárek k narozeninám nadělili. Zájezd jsme pořídili na poslední chvíli. Vzhledem k časovým možnostem jsem do Španělska vyrážel z Ostravy až v pátek odpoledne a v pondělí dopoledne jsem už musel být zpátky kvůli pochůzkám po doktorech. Abych si ten výlet užil, doprovázel mě syn. 

S miniaturními batůžky, ve kterých jsme měli opravdu jen to nejnutnější, jsme se nakonec dostali pozdě večer do hlavního města Španělska. V sobotu nás čekala návštěva mače, který už o ničem nerozhodoval. Real nemohl skončit než na druhém místě, Barcelonu už o titul připravit nemohl, a jeho soupeř ze San Sebastánu ukončil sezonu v klidném středu tabulky. Ale to naše těšení nemohlo nijak zmenšit.

Ať už ta zima dá pokoj a začne jaro! Čím mi přibývá roků, tím více očekávám konec ročního období, kdy se člověk musí navlékat do svetrů a bund. Sám nosím čepici i v období, kdy se teploměr dostává jen těsně nad nulu. 

Při psaní sloupků jsem většinou ovlivněn tím, co se semlelo v poslední době. Občas zvítězí nejsilnější zážitek, jindy do textu zamotám událostí více. Tentokrát bylo zážitků tolik, že zvítězila varianta B. Hned první dubnové pondělí jsem se probudil v tak mizerném rozpoložení, že jsem dokonce zvažoval, že se vydám pomalým krokem k nedalekému krematoriu. Hlava bolela jako střep, a kdybych měl odhadnout výkonnost své palice, zůstal bych u jednotek procent. Nepomohl ani pozdně odpolední šlofík, který občas zabírá.

Druhý den jsem se od rána těšil, jak můj oblíbený Real v Lize mistrů rozdrtí v Londýně Arsenal. Nerozdrtil, dostal výprask 3:0, takže jsem schoval připravenou mikinu s logem klubu, abych nebyl terčem štiplavých poznámek studentů a kolegů ve škole. Při návštěvě sklepa jsem navíc zjistil, že se k nám prohryzal potkan, kterému na Ostravsku říkáme ščur.