Před pěti lety, kdy jsem skončil v předchozí práci, jsem si pořídil práce hned dvě. Úvazky jsou menší, ale mě baví to střídání myšlenek, jak napsat do našeho magazínu Inspirante o trablích lidech s postižením, sociálních podnicích či reportáže z různých akcí. A vyhovuje mi i to, že na ty své texty mám více času, můžu je promyslet. A nejšťastnější jsem, když si střihnu sloupek. V hlavě se mi skládají myšlenky o tom, co jsem zažil, na co se těším, a prostor dostává i fantazie.

Pokud z titulku nejste chytří, tak jsem jej zvolil šikovně, protože se mi vás podařilo dostat do myšlenkového nastavení, ve kterém jsem se ocitl já sám. Pokud hádáte, že jsem zdravý rozum a životní nadhled ztratil v průběhu uplynulého týdne v tom překotně se vyvíjejícím sledu událostí, jež se týkají jednání o ukončení bojů na Ukrajině, tak jste trefili hřebík na hlavičku.

Nebojte se, nebudu se pouštět do rozboru politiky, omezím se na krátké vysvětlení. Jako dítě jsem byl náruživý posluchač a divák všech možných sportovních zážitků. A když se stalo, že jsem si u hokeje nebo fotbalu zdříml, hned po probuzení jsem se ptal rodičů, jak ten zápas dopadl. Vždycky mě uklidnili zprávou, že vyhráli naši.

Na sloupek musí mít člověk nápad, zažít něco vtipného, setkat se někým zajímavým nebo blízkým. Mě ale v posledních dnech zlobilo bolavé koleno, tak jsem pobýval většinou doma. A to pak jednomu zlenivějí nejen svaly, ale i ty buňky v palici, které mají na starost myšlení a nápady. 

S bývalým kolegou z práce a dnes už mohu říct kamarádem se vídáme maximálně jednou za uherský rok. O to častější jsou naše telefonáty. I když už jsme v těch našich životech hodně zažili a prožili, jsme pořád ještě horké hlavy a občas místo pozdravu, někdy já, jindy můj parťák, hned vychrlíme na druhého nějakou tu žhavou novinku. Někdy to je stížnost na aktuální zdravotní neduhy, jindy aktuálně potřebujeme upustit ventil, protože nás naše drahé polovičky něčím pozlobily. 

Svůj první sloupek pro Inspirante jsem napsal na jaře roku 2022. Dal jsem mu titulek Povídání přes dva stoly a inspirovalo mě k němu delší posezení v malé restauraci Sauna v Komorní Lhotce, kdy jsem čekal, až se potomek zrelaxuje ve zdejším zařízení. Čekání to bylo dlouhé, krátil jsem si je popíjením kyšky a pojídáním chlebů s tvarohem a nastrouhaným křenem. Jen pro úplnost dodám, že jsem se zapovídal s náhodným návštěvníkem restaurace a byl jsem rád, že jsem ten čas místo čučení na televizi nebo listováním v mobilu prožil daleko příjemněji. A i s odstupem času si troufám tvrdit, že to byl celkem pohodový text s jemným nádechem optimismu.

Od nějakých pětatřiceti bojují s nespavostí. Kdo špatně spí, tomu netřeba vysvětlovat, jak nepříjemné je převalování a úplně zbytečné počítání oveček. Hltám na internetu všechny rady, ale moc to nepomáhá. Takže bez prášku na spaní prostě neusnu. 

Není to poprvé, co se přiznávám k tomu, že na podzim se mi přes léto pracně nabytá kondice i psychická forma většinou rychle vytrácejí. Letošní říjen, nebudu nic skrývat, mi nesedl vůbec. Furt jsem ospalý, mám špatného „pamatováka“, po domě se ploužím a zdá se mi, že každý krok navíc mě už musí skolit. Světlým okamžikem byl snad jen minulý pátek, kdy jsme odpoledne se synem vyrazili do Beskyd a nasbírali plný košík hřibů.

Náhoda tomu chtěla, že jsem první zářijovou sobotu vyrazil naším autem do Velkých Losin v podhůří Jeseníků. V úseku trasy mezi Opavou a Bruntálem je odbočka na Milotice nad Opavou. A i při zmíněné cestě se mi jako pokaždé, kdy tudy projíždím, vybavily vzpomínky na ničivé povodně z roku 1997. 

Tehdy jsem jako zpravodaj celostátního deníku Slovo jezdil do zatopených obcí na Krnovsku a Bruntálsku. Abych mohl čtenáře informovat, jakou zkázu zdivočelá voda udělala například v Zátoru, v Holčovicích, Karlovicích, Široké Nivě a dalších obcích a městech.

Nebývá to často, kdy usedám ke psaní sloupků s jasnou představou, o čem budu psát a co bych těmi řádky chtěl sdělit. Většinou čekám, že se mi písmenka začnou sama nabízet a myšlenky, ty, že začnou postupně naskakovat. 

Právě v těch myšlenkách jsem se tentokrát musel vrátit o několik týdnů zpátky, kdy jsem si užíval v lázních. Kdo už lázeňský pobyt zažil, dobře ví, že i tam platí řád a některá pravidla či zvyklosti, které nováčky mohou někdy i znejistět.

Už to bude sedm měsíců, kdy jsem ve svém prvním letošním sloupku vyhlásil boj nadbytečným kilogramům. Také jsem přislíbil, že se pochlubím, když mi váha ukáže místo tehdejších 107,5 kilogramu o pět kilogramů méně. Původně jsem se chtěl k této váze dostat někdy v květnu. Nepovedlo se.

Údaj 102,4 kg zasvítil na naší digitální váze až v pátek 16. srpna. Abych měl jistotu, provedl jsem hned tři opakovaná vážení. A údaje byly totožné. Musím zároveň dodat, že ten třetí srpnový pátek byl mimořádně parným dnem, navíc jsem celý den něco vyřizoval, takže jsem ani nedoplňoval tekutiny, jak bych správně měl.