A je to tu zas.
Další článek o člověku s handicapem, co se v každé druhé odpovědi tlemí a navrch má hravou přezdívku typu Knoflík, Kečup, Masařka nebo Sumec. Stejnou náladu jedou i fotky, na kterých Masařka zvesela poletuje po kavárnách a Sumec se s Kečupem noří do vln televizní zábavy. A protože to není jen tak, hodlají o tom napsat knihu. To teda bude trhák!
Potřebovala jsem na tiskovku, proto jsem žhavila drát. Takže už vím, kdo nestíhá, marodí, má jen jedno auto (proti dvěma nohám?) a všechno ho dere. A vůbec, proč to chci, vždyť fest sněží a mrzne. A klouže to každýmu.
No jo, no.
Nakonec se uvolil dlouholetej kamarád. Bylo vážně milý konečně nevysvětlovat a nepasovat se do rozvrhu tak, aby se dobrej skutek spáchal v rámci něčeho dalšího. I díky němu jsem nic nemusela rušit, i když moc nechybělo.
No ne, no.
Koukal na mě dost překvapeně.
Oceňuju, že netroubil, negestikuloval, jen se skrz sklo divil.
Asi začnu na prsou nosit výstražnou vestu s nápisem: „Short vehicle, don´t follow me!“ nebo hezky česky: „Nerušit, scházím bez vyzvání!“
Nedělá mi to radost, jenže někdy to jinak nejde.
Vím, že bych jako chodec měla jít výhradně po chodníku. Ten by z podstaty věci měl být vcelku, schůdnej, v rovině a bezpečnej, čili rozhodně klidnější a uhlazenější než silničky v zástavbách a okolí.
Jenže kdoví jestli. Mám totiž neodbytnej dojem, že o podvozek se lidi starají víc než o vlastní nohy.
„Ale Google píše, že obrna se s věkem nezhoršuje,“ sdělí mi s nadějí v hlase, a protože se právě protahuju, pošimrá mě zezadu na krku.
„Bfff!“ odpovím mu naprosto jednoznačně. Google rád kecá a na hrátky nemám kdy, dochází mi vzduch. Navíc si připadám šejdrem, jako bych měla jednu stranu těla kratší a širší zároveň.
„Takže si to taky myslíš? Nepřipadáš mi horší. Vlastně ani starší.“
Šmarjá, proč mi to říká teď, s hlavou mezi koleny? Až se zvednu, budu červená, rozcuchaná a udejchaná. Hotovej důkaz svěžesti, mladosti a krásy. „Hááááá,“ dostanu ze sebe důležitě, když konečně narovnám záda.
„Budeme zpívat? Hááááálí, belí, koně v zelí. A dál nevím, rudá Helí…“
Ještě že ho mám hezkej. Myslím zadek. To mi blesklo hlavou, když mi paní ve frontě položila obě dlaně právě tam a vší silou zatlačila. Měla jsem jí říct, že potřebuju spíš podebrat, ne postrčit, ale už bylo pozdě. Ztratila jsem zbytky stability a zlomila se v pase. Řidič vyloženě zíral, jak na něj holky letí. Dokonce přijal žádost o ruku a začal mě za ni vehementně táhnout dovnitř. To
Tak já se teda namaluju, k sukni si natáhnu svetr a jdu. Lístek nesu, občanku taky. Naštěstí se do volební místnosti dostanu bez překážek, to vůbec není běžný. Při pohledu na rozdělení jmen si v duchu přeříkávám abecedu.
„Já vás tu nemám! Kde jste?“
Tady? Situační humor miluju, ale před komisemi jsem hned prkenná, tak radši jen tiše stojím. To a přílišná pozornost mě mění v kvádr, úplně cejtím, jak mi tuhnou nohy a ruce.
„Fakt tu nejste!“
Ve stresu mi ujede oko, což si paní odvedle vyloží jako výzvu. Občas se to hodí, teď do lejster koukají dvě.
Když mi před několika lety diagnostikovali roztroušená sklerózu, padl jsem do velkých nejistot a kladl si spoustu otázek. Co bude dál, jak to zvládnu, jak moc se změní můj život? Jeden z mnoha otazníků také byl, jestli budu moci dál cestovat a objevovat historické památky nebo zažívat okouzlení krásou hor. Tehdy jsem sice netušil, jak moc mi RS zasáhne do života, ale byl jsem skálopevně přesvědčený, že se cestování nevzdám. Ještě s kapačkou v ruce jsem tak začal sledovat jeden díl Objektivu za druhým a stejný den se dal do sepisování podrobného seznamu míst, kam se podívám, až mi bude líp.
Jauvajs!
Žuchla jsem a dala si dardu do kolen. Zase. A neměla jsem k pádu žádnej důvod. Zase.
Prostě už jsem nedokázala stát.
Čekám, až mě přejde bolest, nohy začnou mluvit s hlavou a já se budu moct postavit. Jako naschvál si vybavím motivační hesla a koučovací snahu být vědomě tady a teď. Přitom bych dala kdovíco, abych teď byla spíš támhle, třeba v obýváku na koberci. A klidně víc nevědomě, protože cítit ten vnitřní chaos, vydržet ho a neumět si pomoct je fakt mazec.
Když první zářijovou středu vyrazil Luděk Kopa na 300kilometrovou pouť z nejvýchodnější obce republiky Bukovce do Břeclavi na jižní Moravě, domluvili jsme si setkání na Bílém Kříži, aby mi povyprávěl o tom, proč se na cestu vydává. Cílem bylo a pořád je vybrat 300 Domovenek (jedna stojí 290 korun), tedy poukazu, který zajistí dofinancování jedné hodiny terapie pomáhající lidem s roztroušenou sklerózou udržet soběstačnost, důstojnost a kvalitu života v Domově sv. Josefa
Prší, chladne, to chce romantiku. Klidně i ve filmech, i když tam je ta holčičí role kouzelně předvídatelná, občas dost neživotná a tou bezstarostností asi i návyková. Hlavní hrdinky vždycky ovládají nějakou kutilskou nebo kuchyňskou věc (vrtačka, sekáček, jogurtovač) a vypadají přitom nenuceně sexy i v drdolu a brejlích. Mají džíny s laclem, po ruce imbus i kladivo a zvládnou odvzdušnit topení. Nikdy k nim neleze nikdo pochybnej štelovat okna, opravovat myčku nebo odečítat vodoměr. A pokud jo, vyklube
