„Dostalas kafe, doplňuju i tekutiny, když bude třeba, povzbudím tě dalším kofeinem nebo sladkostí. Už ale něco vymysli,“ snažím se přesvědčit svou hlavu, když usedám k počítači a chci, aby zabrala a přihrála mi nějaký nápad na sloupek a také mě udržela v bdělosti při opravách studentských písemek i dalších úkolech, co mám napsané v kalendáři.
Přála si pracovat v kavárně, ale hosty by prý děsila deformovaným obličejem.
Ta věta tehdy asi nikoho ze židle nezvedla, ale já bych chtěla, aby jo. Přestala jsem číst a chvilku koukala do zdi. Ani nevím, jestli ve mně hrklo, naštvala jsem se, nebo mi to prostě přišlo jenom hloupý a pokrytecký. Asi od každýho něco.
Vymlouvat se na vzhled a spojovat ho se schopností dělat dobře a efektivně určitou práci je až na pár výjimek naprosto přes čáru. Zkoumat, jestli má někdo vyhovující barvu pleti, dost vlasů, hezkej hlas, ladnej krok, rychlý ruce nebo přijatelnou figuru, by zavánělo vyhazovem. Ovšem opřít se do projevů diagnózy nebo následků onemocnění, co všemu tomu můžou taky hodně ubírat, kupodivu projde. A dokonce jako oficiální argument!
Musím přiznat, že jsem se na jaro letos moc těšil. Když se zhruba před třemi týdny ohlásilo v plné síle, byl jsem plný elánu a začal jsem na zahradě napravovat hříchy z loňského podzimu. S radostí a odhodláním.
Ale když jsem shrabával poslední zetlelé listí, málem jsem přelomil dřevěnou násadu. Najednou se mi totiž vybavily vzpomínky na loňský rok a probděné květnové noci, kdy jsem odháněl naši psí hlídačku od klubíčka, do kterého se před ní schoulil ježek. Těch ježků bylo samozřejmě více, někdy i dva či tři. Nechodili najednou, ale ty návštěvy se odehrávaly postupně. Spánek, přerušovaný bleskovým opuštěním postele, zapnutím světla v mobilu, popadnutím připraveného rýče, odehnáním psa, opatrným nabráním ježka a jeho přenosem do sousedního parku, samozřejmě nestál za nic.
Odešels. Konečně.
Rozhlídnu se po svým jedna plus okno a vidím obtisky toho, že jsme tu byli dva. Hrnky, talířky, vidličky. Na pultu leží utěrka, o kus dál váza s májovými větvičkami a zbytek sekaný a bublaniny.
Měla bych uklidit. Ale neuklidím. Nemůžu.
Právě přetejkám dojmy a další už nepojmu. Jde o zvláštní směsici zážitků, něhy a nervozity, mixnutou s mírnou nespavostí, tlakem z práce a přemírou celotýdenního dojíždění i pohybu. Ono se to totiž nasčítá.
Jsem ráda, že mě takhle nevidíš.
Když občas zaměřím pozornost na svět sociálních sítí, nabývám dojmu, že lidé na nich stále řeší jedno a totéž: rozdílné hodnoty. Často se to také nazývá „rozdílné názory“, ale právě v nich se zrcadlí naše hodnotové orientace: ať jsou to peníze, domácí mazlíčci, včerejší večeře… až po politické preference.
„Ale ty seš přece zvyklá!“
Dostávat k téhle větě korunu, je ze mě dávno rentiérka. Dám si nohy nahoru, vypnu telefon a konečně přečtu všechny knížky i časopisy, co jich tu mám. Na to bych si zvyknout uměla.
Jenže na předsudky ne.
I když ta událost, která vkročila do mého zahradničení, je letitá, hodně letitá, vybavuji si ji dodnes. Kamarád Zdeněk obhlížel pečlivě pár záhonků na minizahrádce u našeho domku. „Petrželku máš, pažitku, celer, nějaké ředkvičky, mrkev. Nikde ale nevidím libeček,“ prohlásil.
Dlouho se na něco těšíte, vymýšlíte nejrůznější volnočasové akce a ve výsledku všechny plány za pochodu překopáte nebo rovnou stornujete. Přesně s tímto nepříjemným scénářem se poslední dobou setkávám častěji než dřív, což mě samozřejmě netěší. Ať už jde o rušení účasti na kulturních akcích, sportovních aktivitách nebo pravidelných výletech za rodinou.
Vypadá to, že jsem skoro přestal fantazírovat. Že bych se plně zotavil? Bohužel ne, jen jsem prostě delší dobu nic nenapsal. Možná nebyl důvod ke stížnostem, nebo mě přemohla jiná naléhavější činnost. Kdoví?
A je to tu zas.
Než v buse dostanu jízdenku, není si kam sednout.
Umím si říct, jenže mi zrovna bylo tak hezky, že jsem s nikým mluvit nechtěla. Přitom vím, že sázet na to, že mě někdo zmerčí a zvedne se, je fakt loterie. Obzvlášť tam, kde má tři čtvrtě cestujících na hlavě kapuci, v uších sluchátka a oči přilepené na mobilu.
