Vyhazuju baterky a zdechlou nabíječku a hele ho! Na kontíku je jeho fotka, že prej za kilo odpadu půjde kačka jistý organizaci. Sice to už dávno není aktuální, ale podobizna mu na heavy metalu zůstala. Střih. V jednom článku poměrně rozšířeného média si slečna s pohnutým osudem posteskne, že nemá na novou elektroniku. Vzedme se vlna solidarity, lid pozotvírá šuplata a krabice ve sklepě a pošle k novému užití kousky, co mu

„Vy máte obrnu?“ Zjevně ho to rozrušilo. „A to vás to lízlo tak málo?“ Ehe. Jsme si kvit. Teď rozrušil on mě.  Jenže kopnout ho nezvládnu, a když pustím žertovně slinu, tak si přitížím. Takže sedím, mlčím a čumím.  „Vy pracujete?“ Ježišmarjá, to se nesmí? „Mmm,“ zavzpomínám na Crash Test Dummies, ale hudební znalost by mi mohla uškodit taky, tak to utnu hned v zárodku. Beztak mi není

Po zádech mi tečou čůrky potu, zas nevím, kudy kam.  „Musíš do dvojky.“ To se u rozcestníku, kde je -2,-1, 0 a 1 řekne snadno, ale hůř udělá. Ve sklepě asi nečeká, ale vím já? „Který dvojky?“ zeptám se co nejsebevědomějším tónem. „Do druhýho patra, to je to po jedničce.“  „Tady to jedničkou končí.“ Na chvilku se odmlčel. Možná hrajem únikovku a já to nepochopila. „Hele, tady je cedule

Na šikmých prudkých schodech jsem se pro sichr drapla zábradlí oběma rukama. Jít takhle bokem je všechno, jen ne přehlédnutelný. Stáli dole v hloučku, povídali si, oči přilepený na moje nohy, hlavně nenápadně. Koukali, i když jsem se narovnala. Možná přemejšleli, kdo vyhrál. To by mě taky zajímalo, protože stehno mě pálilo až kdovíkam a ruka teprve přicházela k sobě. Nejsem prostě stavěná na sesuv tímhle způsobem. „Co je,