Je pondělí a čas na rejpavou otázku: Kde všichni jsou?  Myslím lidi s handicapem ve veřejném prostoru. Kdy jste naposledy někoho takovýho viděli třeba ve volebním týmu nebo, ať nežeru, jen normálně v záběru? Někoho s berlema, s hůlkama, s chodítkem, na vozíku, s bílou holí, někoho, kdo špatně mluví, odezírá, šilhá, znakuje, kulhá? A co v záběru, ale i v nějaké funkci? Zodpovědné funkci, ne funkci maskota nebo nositele příběhu. Neviděli. Jak prosté, milý Watsone. 

Spastik, co se přichomejtne na stavbu, přestává být spastikem a stává se supermanem. Nechtěně. Do koupelny se naštosuje tolik chlapů, kolik jich tu prokazatelně nebylo od položení základního kamene. Rychlým pohledem zhodnotí rozměry, kvalitu a přilnavost obkladů, aby zahlásili, že nejlepší bude udělat to bílý. Je to v rohu a za zástěnou, tak jakýpak copak. Jsem v pokušení nabídnout jim výtečnou brazilskou kávu, ale sáček s rohlíkem a májkou položený vedle stoupaček mě

Volby jsou jeden z mála životních okamžiků, kdy si připadám důležitá. Stát mě potřebuje, kandidáti mě potřebujou. Úžasná iluze. A pár paradoxních poučení navrch. Nechoď a budeš za hvězdu Že já se furt bojím toho, že kvůli chůzi, počasí, dopravě nebo kombinací všeho zmíněného někam nedolezu včas. Mohla bych si z toho udělat obchodní značku – pokud se někam nedostavím, je to proto, že mám nakročeno k tomu být státník