Je jaro, kolem to pučí, tak nechám vyrojit pár myšlenek ve stylu kmene odminula. Představte si, že máte odmalička handicap, na kterej okolí nějak reaguje. Holt pořád ještě nepomřeli ti, co si zvykli vynášet soudy a umravňovat, co se co máte kymácet světem, když tím rozrušujete zaryté pořádky a pokoušíte něčí estetické cítění! Moderní přehnané sebeprožívání vám sice cpe, jak úžasní a jedineční jste a že ve šmatlavých nohách

Mžourám na displej, jestli jsem se náhodou nespletla. „… a navíc jsi z našeho kmene, chápeš.“ Nespletla. A chápu, i když chápat nechci.  Nevím, proč bych si s ním měla rozumět jenom proto, že má taky handicap a taky špatně chodí. Logiku to samozřejmě má.  Lidi, co pocházejí z podobných prostředí a zažívají stejný věci, si teoreticky můžou notovat, protože mají obdobnou všednodennost. Chápou, co znamená jezdit do lázní, lítat na fyzioterapii, klepat

Stojí, bliká, tak záměrně přidám do kroku. Otevře dveře a čeká. Kejvne hlavou a gestem naznačí, že je všechno v pořádku. Není.  Mezi zastávkou a busem se nově objevil kus dřeva. Dostat se dovnitř tak jde jenom přes provizorní molo. Ne že bych si nechtěla hrát na modelku. Jenže já si bez držení neumím stoupnout na nic, co mi pod nohama pruží, klade to divnej odpor a skrz co je

„Slečno, máte rozepnutý šaty, to je záměr?“ zeptá se mě. No není, ale sázela jsem na to, že tam mi nikdo koukat nebude. Občas si spílám za různý tvary, ale svou šíji jsem doteď měla za ladnou a štíhlou. Než mi při zapínání límečku praskl titěrnej a letitej zip. Šmarjá, já mám tlustej krk. Hůř, mám starej krk! Ne, klid, mám jen starý šaty. Ovšem vidina šátečků na