To si takhle koupíte nový přístroj, a jestli na vybalování padne polední pauza, tak na návod počítejte s dovolenou. Já si teda beru sick day, protože z úrovně textu mívám průjem, ale možná jsem nepochopila, že civilizace komunikuje v obrázcích a heslech a standardní česká věta s podmětem, přísudkem a dalšími nezbytnostmi uživatele zdržuje. Asi jde o novodobou formu komiksu. Krok 1: Najdi správný lejstro Otevřu krabici, zírám do bublinkové fólie nebo kartonové drtě a různě tvarovaných odřezků.

Nemáte pocit, že názoru se připisuje až moc velká důležitost? Z názoru se stala veřejně vyžadovaná komodita, v podstatě povinnost a taky omluvenka pro hulvátství.  Přála bych si být zase trochu víc retro. Jít jen tak do krámu (a nevyjadřovat nákupem svůj názor na obchodníka, zboží a ekologii), zavolat na zákaznickou linku (a nehodnotit kvalitu operátora a šumu svistu), přihlásit se do mejlu (a nečíst názor algoritmu, že kdybych byla co k čemu, tak

„Ale vy jste přirozeně krásná, ani vrásky nemáte, takže jen maličko omladíme…” Několik rychlých tahů tužkou udělá z původně vcelku důstojné paní něco mezi atlasem a klaunem. Dáma v bílém se přitom rozvášní, lehce se jí zvětší panenky a chřípí, všechno ostatní je dokonale symetrické, uhlazené a ani se to nehne. Rozhovoří se o konturách, kyselinách a procedurách na –ing, které jsou tak neinvazivní, že se dělají s jehlou v ruce jenom proto, aby

Tak jsem si přečetla článek od pana kardinála. A pak znova a znova a znova.  Považuju se za velmi gramotnou, se schopností se v psaném slově velmi rychle orientovat, ale tohle se fakt nepovedlo. Titulek je zavádějící a text přetéká příměry, ze kterých aby jeden myšlenky složitě vyhrabával. To ovšem zdaleka není všechno.  Se vší úctou k panu Dukovi coby významnému představiteli církve – o tom, jak strašlivé je znásilnění, nemůže vědět

V posledním týdnu se mi díky pár internetovým diskusím o autobusech málem i zdá. Napsala jsem článek a pak reakci k sobě na sítě, přátelé na zdi tedy prominou malé, teď už veřejné a lehce obohacené repete. S odstupem několika dní jsem pochopila, že většina lidí se dál než k výsledné částce jednoduše nedostane. Jako kdyby to, že je něco za levno omlouvalo úplně všechno. Za mě je solidarita i v tom, že

Procházím kolem ní a opatrně se usměju. Byla zabraná do něčeho na zemi, kamínek, brouk, list, já jsem ji ale rázem zaujala víc. “Ahoj paní!” “Ahoj slečno!” “Potřebuju něco vědět”, říká mi a očima hypnotizuje mojí vytuněnou ortézu, kterou ráda nosím přes kalhoty. “Tak jo, říkej.” “Prosím tě, kde můžu koupit takovou nohu jako máš ty?” “Ty bys takovou chtěla?” “Jo, ale menší, tvoje by mi byla

Pořád zdrhám a snažím se toho na sebe moc nepouštět. Jenže síla informace se jeví větší než síla moje. A hlavně je nepříjemně průrazná a ulpívavá. Jo, jsem naivní a zoufale nemarketingová, ale proč má být válka ještě skutečnější a krvavější, než je? Víc než kdy jindy bych potřebovala svět bez děsivých detailů, titulků a rétoriky, která má s diváky a čtenáři zacloumat a zařídit, aby si pustili nebo přečetli právě tohle nebo tamto.

Chtěla bych napsat něco lehkýho, to ale budu muset obšlehnot etiketu light jogurtu nebo sušenek. Dobře mi totiž není v žaludku, na duši ani na monitoru. Fakt jsem si myslela, že mě obří vlna solidarity a sounáležitosti hodí do vyšších sfér. Že mi pomůže poslat peníze, vybírat obyčejné věci pro hezčí start všech, co jsou teď nezaviněně na hranicích vlastní existence. Že mě pozvedne všechno to lidský dobrý, co

Kdysi jsem si zakládala na tom, že nohama, přesněji řečeno vlastní diagnózou, neargumentuju. Dneska už to mám jinak, ale nevím, jestli je na to svět připravenej. Přišlo mi, že se na to nedá nic říct, že tím hraju na city nebo že v ostatních vzbuzuju pocity viny, taky jsem si připadala nemocně a umenšeně sama před sebou. Druhá strana mi to vyvracela málokdy, protože tak se snaž je

Večer ona dodělá, co je doma třeba, a relaxuje poslechem hudby na pc.  Po chvíli se dostane do takový nálady, že si pouští vypalovačky devadesátých let.  Beze svědků se dostane i k hitům Twenty-4-Seven a Kelly Family.  Zrovna když vřeští jak o život, vrací se z lovu mamutů on, položí jí ruku na rameno a praví:  „Jé, Kelly Family, ty já taky rád.“ Otočí se na něj, a než stihne něco říct, předběhne